Když ještě svět nebyl natolik prozkoumán a zmapován jako je dnes, našlo se mnoho odvážlivců, kteří se dobrovolně vydávali na takřka sebevražedné cesty. Jen málo z nich se ale trvale zapsalo do dějin. Ernest Henry Shackleton k nim ale bezpochyby patří a své místo v dějinách si tvrdě vybojoval.
Muž, který žil pro dobrodružství
Ernest Henry Shackleton se narodil v Irsku 15. února 1874. Plánoval studia medicíny, ale nakonec se mu více zalíbila služba v obchodní společnosti North Western Shipping Company. Brzy pochopil, že život námořníka není žádný med, ale náročná služba jej ještě více zocelila a připravila na budoucí dobrodružství. Po několika letech získal hodnost námořního důstojníka a v pouhých čtyřiadvaceti se stal důstojníkem Britského královského námořnictva.
Shackleton byl ve svých nejlepších letech právě v době, kdy vrcholily boje o dosažení jižního pólu. V roce 1900 také Shackleton narazil na leták, v němž britský polárník Robert Falcon Scott hledal dobrovolníky pro svou Národní antarktickou expedici. Shackleton ani chvíli neváhal a už o rok později vyplouval vstříc Antarktidě. Spolu se Scottem a dalším účastníkem výpravy, doktorem Edwardem Wilsonem, vyjeli na psích spřeženích ze základny v McMurdově zálivu 2. listopadu 1902. Chtěli se dostat nejjižněji, jak jen to půjde. Na cestě strávili dlouhých sedm týdnů, ale nakonec se museli vydat zpět – další postup by totiž znamenal příliš velké riziko. Cesta zpět jim zabrala další téměř dva měsíce a k lodi se dostali naprosto vyčerpaní.
Neúspěšný boj o jižní pól
Ani tento náročný zážitek jej však neodradil od toto, aby o dosažení jižného pólu stále snil. Za necelých pět let už na Antarktidě stanul znova s cílem překonat výsledky předchozí výpravy. V prosinci 1908 se mu podařilo dostat na stejné místo jako se Scottovou výpravou, jenže po dvouměsíčním pochodu, kdy ho od jižního pólu dělilo pouhých 156 kilometrů, musel opět přehodnotit své šance. Nesl přeci jen odpovědnost nejen za sebe, ale i za svou k smrti unavenou posádku, a nakonec v něm zvítězil pocit odpovědnosti a vrátil se zpět.
Bohužel toto rozhodnutí jej stálo světové prvenství, po kterém tolik prahnul. Z dobytí jižní točny se nakonec radoval norský badatel Roald Amundsen, který tam stanul 14. prosince 1911. Až po návratu domů se Amundsen dozvěděl, že jeho největší soupeř Scott dosáhl nejjižnějšího místa jen pár dní po něm. Na zpáteční cestě však Scottovu výpravu pronásledovala smůla a problémy, takže celá posádka zemřela hladem. Sám Scott spolu s dalšími dvěma přeživšími přitom umřeli jako poslední, když byli vzdáleni pouhých 17,5 kilometru od zásobovacího skladu.
Nový sen
Shackleton tak truchlil nejen nad promarněnou příležitostí, ale i nad smrtí blízkých přátel. Téměř okamžitě po obdržení zprávy o dobytí jižního pólu ale začal spřádat plány na největší a také poslední možnou velkou výpravu. Vzal si do hlavy, že se mu podaří přejít napříč antarktickým kontinentem od Vahselova zálivu na severozápadě přes jižní pól až k McMurdově stanici na jižním výběžku u Rossova moře. Věřil, že tento počin se zapíše do dějin ještě významněji než pouhé dosažení jižního pólu – vždyť mělo jít o cestu výrazně náročnější. Navíc chtěl uchránit čest svých krajanů, kterým se nepodařilo předstihnout norského polárníka.
Pro plánovanou Královskou transantarktickou expedici polárník sám vybral a zakoupil loď, kterou pojmenoval Endurance. Byla to jedna z nejmodernějších lodí svého druhu a věřilo se, že bude schopna bez potíží odolat i těm nejtvrdším podmínkám. Z londýnského přístavu loď vyplula 1. srpna 1914 a již 5. prosince opustila poslední kotviště na ostrově Jižní Georgie nedaleko antarktické pevniny.
Mezi obřími krami
Prvním zastávkou měl být Vahselovův záliv. Aby se k němu loď dostala, musela překonat Weddellovo moře. Jedná se o oblast, které během zimního období permanentně zamrzá a během antarktického léta se mění na plochu plnou ostrých ker a zákeřných kanálů. Endurace se dařilo tímto nepříznivým prostředím proplouvat až do 19. ledna 1914, kdy vplula mezi osudné kry. Mezi nimi uvízla a nebylo možné se s ní pohnout dál. Po několikadenním čekání a s blížící se polární zimou dal Shackleton rozkaz přezimovat na lodi a vyčkat do jara, kdy začnou kry opět povolovat. Toto rozhodnutí bylo asi jediné možné, ale znamenalo pro posádku pořádně náročnou zkoušku v ledovém království. Teploty klesaly až k −30 °C, ale posádce se dařilo přežívat. Jenže 24. října 1915 ledová kra, která jejich loď uvěznila, praskla a začala na trup tlačit jako obří kleště. Šest dní se lodi dařilo nesmírnému tlaku odolávat, ale nakonec podlehla a klesla ke dnu. Tím odstartovala zcela nová kapitola Královské transantarktické expedice – žádná výprava se nekonala, teď šlo o přežití.
Posádka tedy zůstala zcela izolována na obří kře. Jedinou šancí bylo doufat v příznivý proud, který by hnal kru severozápadním směrem k pevnině. Cestování na kře si ovšem na všech členech posádky vybralo svou daň. Chybělo jim samozřejmě jídlo, trpěli velkou zimou a samozřejmě se potýkali i s nízkou morálkou a obrovskou nudou. Útrapy trvaly až do března, kdy se kra zmenšila natolik, že muži museli nastoupit do člunů a zesláblí veslovat k nejbližší pevnině. Po několikadenní plavbě se jim však povedlo dosáhnout břehů Sloního ostrova, které byste rozhodně nenazvali pohostinným místem. Vysílené posádce však tento kousek pevniny připadal jako ráj.
Čekání na Sloním ostrově
Ani úspěšný přesun na Sloní ostrov však nebyl řešením. Ke Slonímu ostrovu lodě nepřiplouvaly a posádka tedy mohla tak akorát čekat na smrt. Po osmi dnech na pevnině se proto Shackleton rozhodl pro další riskantní výpravu. V malém člunu se čtyřmi dalšími muži zamířil k Jižní Georgii, ostrovu, který byl vzdálen asi 1 287 kilometrů. Jeho plán ale i díky velké přízni štěstěny opět vyšel a pětice mužů brzy spočinula na malé pláži Kings Haakon Bay na Jižní Georgii. Odtud se Shackelton vydal se třemi muži napříč vnitrozemím do několik desítek kilometrů vzdálené velrybářské stanice Stromness. Tento náročný kousek se jim podařil a konečně se zdálo, že posádka má šanci na záchranu.
Neslavný konec
Až 30. srpna 1916 spatřil jeden z námořníků na Sloním ostrově přibližující se loď s Ernstem Shackletonem na palubě. Muže se nakonec podařilo bezpečně dopravit do domoviny. Jenže nevraceli se zrovna v ideální chvíli. Byl rok 1917, Británie byla již třetím rokem ve Velké válce a ztratila statisíce mužů. Shackleton navíc pocítil, že si prožité útrapy vybírají daň na jeho zdraví. Začal také pít víc, než bylo pro jeho tělo únosné, a nakonec v roce 1921 přišel s nápadem na další antarktickou výpravu, která měla být jeho poslední.
A z ní se skutečně již nevrátil. Už při mezipřistání v Rio de Janeiru utrpěl Shackleton infarkt, ale odmítl se nechat vyšetřit. Když poté loď dorazila na ostrov Jižní Georgie, jeho tělo bylo již v kritickém stavu, což však polárník řešil jen ještě větší dávkou alkoholu. O několik dní později jej skolil další masivní infarkt, ze kterého už se neprobral. Jeho hrob se nachází právě tam, blízko místa, které jej celý život přitahovalo. A přestože jižního pólu nedosáhl, jeho jméno se zapsalo do historie.
Napiš komentář