Příčinou epidemie nemusí být jen nemoc. Historii poznamenaly i epidemie sebevražd

Všichni si asi pod slovem epidemie představíme útok zákeřné nemoci. Jenže není epidemie jako epidemie. V minulosti se několikrát opakovaly situace, kdy lidé umírali – nikoliv však následkem epidemie ničivé choroby, ale spíše epidemie sebevražd. Jak je možné, že se dobrovolná smrt skutečně stala jakýmsi „trendem“ a jak k tomu vůbec došlo?

Sebebevraždy ve starověkém Římě

Pokud se začtete do děl antického Říma, možná vás překvapí, jak často se v nich hovoří o dobrovolné smrti. Z období antiky známe především sebevraždy vysoce postavených osobností jako byli třeba Sokrates, Seneca či Nero. Sebevražda v tehdejší kultuře patřila k akceptovaným způsobům odchodu ze světa.

Co však je moc, to je příliš, a to na vlastní kůži zažilo římské císařství v období 5. – 1. století př.n.l., kdy se ze sebvraždy stal doslova kult. Lidé z různých společenských vrstev začali volit dobrovolnou smrt natolik často, že nikoho nepřekvapilo, když vám ráno oznámili, že se váš soused včera večer zabil. Řadu sebevražd navíc ovlivnila tehdy populární zábava, jakou byla kleromantie čili předpovídání budoucnosti formou losu. Obvykle pak stačilo jen to, že jste si ve výkladové knize nalistovali stránku, kde se hovořilo o odchodu či konci a to bylo dost, aby si Římané sáhli na život. Epidemii sebevražd tehdy způsobil nejspíš úpadek morálky a až přehnané lpění na některých filozofických směrech.

Nešťastná láska

Pokud je i dnes nějaký důvod sebevraždy skutečně častý, pak je to zcela jistě nenaplněná láska. A tato epidemie zasáhla i Evropu na přelomu 18. a 19. století. Celosvětově nejznámějším motivem epidemie sebevražd byl příběh umělce Werthera, který se bezhlavě zamiloval do Charlotty, jež však jeho lásku neopětovala. Tento příběh nešťastné lásky popsal Johann Wolfgang Goethe v knize Utrpení mladého Werthera, která se krátce po jejím vydání stala bestsellerem.

Mladá generace se ráda nechala inspirovat intenzivními prožitky mladého hrdiny a Werther se stal idolem. Čtenáři ho začali ve všem napodobovat a vlastní nešťastné životní zkušenosti řešili stejně jako Werther, tedy sebevraždou. To samozřejmě nenechalo chladnou velkou část veřejnosti, která proti knize protestovala a označila ji za nebezpečnou pro výchovu mládeže. Knize se dodnes přezdívá „román, který zabíjí“. I když si toto dílo nese s sebou tragické následky, nelze mu nepřičíst i to, že výrazně přispělo k detabuizaci aktu sebevraždy.

I ženy chtěly svého Werthera

Zatímco předchozí trend zasáhl spíše pánskou část společnosti, jedna událost z Francie inspirovala k sebevraždě celou řadu mladých dívek. Nečekanou reakci vzbudil nález mrtvé dívky na břehu Seiny ke konci 19. století. Mělo se za to, že spáchala sebevraždu skokem do řeky, nicméně detaily nikdy nebyly objasněny. Zajímavé však bylo i to, že dívku nikdo nepostrádal a její tělo si ani nikdo nevyzvedl z márnice, kde bylo uloženo. Dívce se pak začalo říkat Neznámá ze Seiny. Její případ zaznamenal a zpracoval například Louis Aragon, ale i český básník Vítězslav Nezval. Postupně se dívka stala natolik populární, že se našly desítky mladých žen, které ji nejprve napodobovaly stylem oblékání a brzy i dobrovolnou smrtí.

Smrtící umění

Řadu dobrovolných smrtí si vyžádala i epidemie sebevražd spojená s avantagrdním uměním Francie ve 20. a 30. letech 20. století. Vyžádala si sice nejmenší počet obětí, ale i tak se nechvalně zapsala do historie. Umělecké manifesty vznikaly ještě v době první světové války, na kterou reagovaly velice jasným postojem. Zatímco dříve se prosazoval život, nyní byl jediným smyslem zánik a destrukce. Jako by po válečných hrůzách už ani nemělo smysl žít.

Nejvěrnější přívrženci těchto směrů proto podlehli rozmáhajícímu se kultu sebevražd. Jedním z prvních příznivců ničivého životního stylu byl Jacques Vaché, zakladatel surrealismu. Svůj život ukončil v pouhých třiadvaceti letech smrtící dávkou opia. Podobně neslavně skončil i dadaistický spisovatel Arthur Cravan, který byl naposledy spatřen v roce 1918 na své jachtě v Mexickém zálivu. Dalším surrealistou, který se zcela poddal negativním představám o smyslu života, byl René Crevel. Jeho celé dílo je prodchnuto jeho destruktivní a depresviní povahou.

Dopad finanční krize

Poválečná léta měla tragický vliv nejen na umění, ale i na finanční sektor. Jeden z nejpatrnějších důvodů epidemie sebevražd v historii se odehrál v první polovině 20. století. 25. října 1929 se uskutečnil největší krach na newyorské burze, jemuž předcházela čtvrteční panika z poklesu cen akcií. Naprostý chaos, strach a okamžitý pád finančních domů na sebe nenechaly dlouhou čekat. Epidemie sebevražd ovšem nepropukla u řadových zákazníků bank, ale u samotných finančníků a bankéřů. Nebylo netypické, že se právě bohatí finančníci začali jeden po druhém vrhat z oken svých bohatě vybavených kanceláří. Každý den ráno se na Wall Street nacházela nová těla lidí, kteří během jednoho dne přišli o všechno – peníze, práci, postavení, smysl života. Rok 1929 však byl jen začátek, nejvyšší míra sebevražd přišla až o čtyři roky později, kdy míra nezaměstnanosti dosáhla 25 procent, což zasáhlo a frustrovalo více lidí než samotný pád burzy.

Pochmurná neděle

Jako by nestačila finanční krize, ve 30. letech měli lidé k sebevraždě ještě i další důvod. Po tragických událostech spojených s knihou Utrpení mladého Werthera se podobná epidemie objevila po roce 1933. Maďarský skladatel Rezsö Seress v té době složil osudnou skladbu nesoucí název Pochmurná neděle. K napsání tak melancholických až depresivních tónů ho inspirovaly verše Lászlo Javora. Dílo je nesmírně melancholické a skličující a rozesmutit dokáže i veselého člověka, natož někoho, kdo přemýšlí nad smyslem života nebo řeší vážné potíže.

Ve 30. letech byla píseň přeložena do angličtiny pod názvem Gloomy Sunday a dostala se z Evropy až za oceán, kam se sebevražedná epidemie téměř okamžitě přesunula s ní. Dokonce se říká, že tato skladba působila natolik zneklidňujícím dojmem, že po jejím poslechu lidé skákali z oken. Maďarsko ji zakázalo hrát na veřejnosti ještě před koncem 30. let. Sám její autor spáchal v roce 1968 sebevraždu skokem z okna, možná i při poslechu své nechvalně proslulé skladby.

Strach z mimozemské invaze

Zatím snad poslední sebevražedná epidemie se odehrála v roce 1938. 30. října toho roku stál u zrodu šokujícího rozhlasového pořadu třiadvacetiletý Orson Welles, který se rozhodl originálně zpracovat drama H. G. Wellse Válka světů. Budoucí úspěšný herec převedl nicméně dílo do současnosti a posluchačům popisoval ničivý útok mimozemských stvůr jakoby v „přímém přenosu“. Přestože se jednalo o rozhlasovou hru, Welles zněl natolik přesvědčivě, že mu řada posluchačů uvěřila. Lidé nejprve hromadně opouštěli své domovy a ujížděli na venkov, později však někteří situaci nezvládli a dobrovolně si sáhli na svůj život.

Mladý herec neměl nejmenší tušení, co jeho realistický výkon způsobil. Po ukončení rozhlasové hry odešel klidně na zkoušku do divadla. Ačkoliv tato tragická událost postihla řadu amerických domácností, pro nadějného umělce to znamenalo zásadní zlom v kariéře, který mu pomohl vstoupit do dějin.

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *