Zatímco dnes se obáváme koronaviru, viru HIV nebo třeba rakoviny, před několika stovkami let byli strašáci něco jiného – mor, cholera, ale i obávaná lepra. Hrozivé onemocnění, které děsilo každého, kdo někdy viděl její následky. Nemocní museli být zcela izolování, aby nemoc nešířili dál, a jejich život byl od té chvíle peklem na zemi.
O lepře se hovoří již v Bibli a odborníci věří, že jde o jednu z nejstarších popsaných chorob vůbec. Na zmínku o nemoci s podobnými příznaky lze narazit už ve spise datovaném 1 500 let př.n.l, ale zřejmě se na planetě vyskytovala ještě daleko dříve. Zatím nejstarší kosterní pozůstatky poznamenané malomocenstvím pocházejí z doby okolo roku 2500 př. n. l. Je tedy skutečně alarmující, jak dlouho dokázala tato nemoc přežít a že i dnes se nové případy stále objevují.
Dlouhé a útrpné čekání na smrt
Příznaky lepry jsou velice specifické a průběh nemoci je skutečně drastický. Naděje v podobě antibiotik pacientům svitla teprve před 80 lety. Tehdy se podařilo úspěšně zkombinovat tři účinné látky rifampicin, chlofamizin a dapson, jež se podávají po dobu až dvou let.
Po dlouhá staletí předtím byli ale malomocní vnímaní jako nečistí a hodni zavržení, bývali zcela izolováni a nechávali se bolestivou smrtí zemřít jako nepotřebný toxický odpad. Nemoc se projevuje opravdu velmi nepříjemně – postižený nejprve přijde o hmat v okrajových částech těla, na pokožce se mu objeví červené skvrny, načež celé tělo obsypou vředy připomínající uzly. Kůže se rychle odlupuje a odpadává a závěr života je provázen znetvořením obličeje i končetin, či dokonce oslepnutím.
Izolace je nezbytná
S léčbou si tehdejší lékaři nevěděli rady, a tak nakažené alespoň podrobovali přísným pravidlům, které měly šíření nemoci zabránit. Nemocní například museli nosit zvonek, aby je kolemjdoucí již zdálky slyšeli a mohli se jim vyhnout. Nesměli se s nikým družit, ani uzavírat manželství a po smrti museli být pohřbeni zcela odděleně. Omezení to byla dost zásadní, ale sledovala naprosto jasný cíl – eliminovat riziko další nákazy, jelikož tato nemoc je bohužel infekční a delší pobyt s nakaženým znamená téměř jisté riziko nákazy.
Lidé si samozřejmě odpradávna kladli otázku, kde se nemoc vzala a proč lidstvo postihuje. Silně nábožensky založené společnosti ji logicky vnímaly jako jakýsi Boží trest. Později se rovněž uvažovalo, že se choroba možná dědí – zmíněnou teorii dokonce v roce 1862 oficiálně přijala Britská lékařská společnost. Na konci 19. století se ale konečně přišlo na to, jak nemoc vzniká. Norský lékař Gerhard Hansen poprvé spatřil pod mikroskopem bakterii blízce příbuznou původci tuberkulózy. Ukázalo se, že právě tato drobounká bakterie patří do skupiny nemnoha mikroorganismů, které se po miliony let adaptují výlučně na jediného hostitele – člověka. Dnes již věda zase o krůček postoupila a víme i to, že to není tak docela pravda, protože nakazit se podle všeho mohou třeba i jihoameričtí pásovci.
Tábory pro nakažené
Strach z nekontrolovatelného šíření infekční nemoci byl rozhodně na místě. V tehdejší společnosti neexistovalo mnoho jiných možností, a tak se už v 6. století začala objevovat první specializovaná zařízení, kam se nemocní museli chtě nechtě přesunout. Počet takových azylů rychle rostl a v roce 1225 jich po celé Evropě existovalo až 19 tisíc.
Tato leprosária nepřipomínala klasické nemocnice – spíše šlo o jakýsi tábor, kde se nemocní sdružovali a vykonávali tam běžné činnosti. V uzavřených komplexech se ještě v letech 1901–1955 používala dokonce speciální platidla, aby se zamezilo jakémukoliv kontaktu s vnějším světem. Zajímavé je, že některá leprosária fungují dodnes – v Evropě už zbývá jediné, rumunská osada Tichilești. Vznikla roku 1928, kdy tam přivezli prvních 180 malomocných proti jejich vůli, kteří tam byli nuceni čelit naprosto nevyhovujícím podmínkám. Nejdříve se úřady pokoušely existenci osady před veřejností tajit a socialistická vláda oficiálně evidovala tamní malomocné jako mrtvé.
Naštěstí se situace k dobrému obrátila v roce 1991, kdy do osady zavítal rumunský lékař Razvan Vasiliu. Nalezl tam šest desítek pacientů, kteří neměli k dispozici ani splachovací záchod. Řada z nich navíc na tomto místě strávila takřka celý život. Vasiliu se postaral, aby se o leprosáriu dozvěděl svět, a díky získaným dotacím se místo proměnilo v hospic s důstojným prostředím. Případy lepry jsou už v Evropě velmi zřídkavé – klesá tedy i počet obyvatel tohoto prazvláštního městečka. Zbývají tak nemocní, u nichž léčba započala pozdě a jejichž stav se nelepší.
Riziko stále trvá
Mnoho z dnes již zaniklých malomocenských kolonií se proměnilo v turistickou atrakci. Patří k nim i nevelký ostrov Spinalonga ležící kousek od břehů Kréty. Řekové tam v roce 1903 vybudovali leprosárium, kam přemístili malomocné nejprve přímo z Kréty a posléze i z pevniny. Jejich životní podmínky byly ale trýznivé – chyběl jim zdroj pitné vody a pacienti byli zcela odkázáni na občasné návštěvy lodí se zásobami, které však nepřiplouvaly nijak často.
Spinalonga se naštěstí v průběhu první poloviny 20. století změnila k nepoznání. Jedním z vůdčích osobností změny se stal Epaminondas Remoundakis, který na ostrově založil organizaci „Bratrstvo pacientů“. Podařilo se mu dosáhnout například toho, aby stát nemocným přiznal nemocným alespoň minimální důchod a zorganizoval i různé charitativní sbírky. Spinalonga se nakonec stala takovým pojmem, že se několik Řeků rozhodlo na místo odejít dobrovolně a hledat tam vnitřní klid. Poslední pacient toto ostrovní leprosárium opustil v roce 1957.
Podle současných předpokladů má 95 % populace proti bakterii Mycobacterium leprae přirozenou imunitu. Nemoc však nelze považovat za zcela vymýcenou. Tisíc nových případů ročně se objevuje zejména v zemích třetího světa, ale například i v USA jde o několik stovek nakažených ročně.
Napiš komentář