Ve středověku patřilo Timbuktu k centrům tehdejší vzdělanosti, kde víc než čtvrtinu obyvatel tvořili učenci z celého islámského světa. A to i přesto, že se nacházelo v Africe, a dokonce uprostřed nehostinné pouště. Dnes jej najdeme asi 15 kilometrů severně od řeky Niger na území dnešního Mali, v samém srdci pouště Sahara. Po staletí bylo toto opevněné město opředeno celou řadou mýtů a legend. Především se ale mělo jednat o jedno z nejbohatších měst tehdejšího světa – topilo se prý ve zlatě natolik, že tímto drahým kovem dokonce pokrývali střechy.
Zlaté město
Řada cestovatelů, diplomatů i dobrodruhů po celá staletí usilovala toto bájné město spatřit na vlastní oči a riskovali pro to doslova vlastní zdraví i život. Projít nehostinnou pouští a překonat dlouhé trasy v nepřátelském území totiž nebylo nic snadného. Nemuslimům byl navíc vstup do města zcela zakázán, a to pod pohrůžkou smrti. Nejeden ubožák takový trest skutečně musel podstoupit. Jediná svědectví o tomto “zlatém království” tak přinášeli arabští učenci a cestovatelé.
Až koncem 18. století začalo Timbuktu pomalu odkrývat svá tajemství. Důvodů bylo hned několik, ale mezi nejvýznamnější patřilo především to, že do oblasti začali stále více pronikat britští a francouzští dobyvatelé. Do blízkosti zakázaného území se v roce 1795 odvážil vstoupit skotský lékař Mungo Park, ale nakonec byl přinucen vrátit se do vlasti. Město na vlastní oči spatřil až Gordon Laing, který byl však na zpáteční cestě zavražděn kočovným kmenem.
První svědectví od Evropana pocházelo tedy až z úst Francouze René Cailliého, kterému se podařilo do města proniknout poté, co si osvojil arabštinu i muslimské zvyky a rituály. Předstíral, že pochází z Egypta, ale jako dítě jej unesli Napoleonovi vojáci do Francie a nyní se chce vrátit do vlasti. V roce 1828 konečně na vlastní oči spatřil bájné město.
Jenže namísto úžasu přišlo zklamaní. Na první pohled Timbuktu ničím nevybočovalo, dokonce bylo prý škaredé a domy byly křivé a špatně postavené. Podobné svědectví pak přinesli i další cestovatelé či turisté. Timbuktu bez všech příkras, legend a pověr totiž skutečně nebylo více než jen obyčejné obchodní město. Zdálo se, že zkazky o zlatých střechách, univerzitách a učencích byly skutečně jen pohádky. Ale po skončení francouzské nadvlády se přeci jen ukázalo, že na příbězích bude něco málo pravdy.
Panovník s neotřelou vizí
Postupně se do rukou Evropanů začaly dostávat rukopisy, kterých se ve městě našlo přes 350 tisíc. Byly psány rukou místních rodiny, které po celé generace zaznamenávaly, co se ve městě dělo. Jeden z rukopisů byl osobně sepsán legendárním panovníkem Mansem Músou, který je s dějinami Timbuktu nerozlučně spjat.
Pověst o bohatství Timbuktu se totiž vynořila v roce 1324, když se v Káhiře objevila karavana v čele s Mansem Músou, tehdejším vládcem Mali. Panovník se totiž rozhodl uskutečnit povinnou pouť do Mekky a učinil to dost okázalým způsobem. Družina, se kterou putoval, čítala až 60 tisíc lidí, vezla přes třináct tun zlata a všude, kam dorazila, budila obdiv a úžas. Sluhové prý navíc na rozkaz krále obdarovávali chudé a někde rozhazovali i zlatý prach.
O pár let později se Músa vrátil zpět, sice o trochu chudší, ale zato s nebývalou vizí – rozhodl se, že Timbuktu promění v centrum islámské vzdělanosti. Přivedl s sebou učence, architekty, vědce, alchymisty a lékaře. Za jeho vlády tak vyrostlo několik architektonických skvostů jako je mešita Sankoré a přilehlý palác Madugu.
Jiná verze příběhu
Jenže v Africe se prý vyprávěla jiná verze. Zmíněný panovník se ve skutečnosti jmenoval Kankan Músa a v době jeho vlády bylo Mali skutečně mocnou říší. Svou okázalou výpravou sice Músa zemi patřičně proslavil, bohužel však jeho domovina zároveň přišla o velkou část svého bohatství. Ohromný majetek, který kdysi skutečně existoval, se již nikdy nepodařilo obnovit. A to je také důvod, proč je jeho jméno v Mali stále proklínané. Prý i pouhé vyslovení jeho jména může dnes stát provinilce život – a to už je Músa více než 700 let po smrti.
Timbuktu tedy kdysi skutečně bylo mimořádně významnou obchodní křižovatkou a centrem vzdělanosti, ale jeho sláva začala po výpravě Músy do Mekky upadat. Kromě zlata však Timbuktu disponovalo ještě jednou, neméně hodnotnou komoditou – solí. V těchto končinách se jednalo o vzácné zboží, kterému mnozí přezdívali “bílé zlato”. Sůl se získávala z dolů Taoudenni, které jsou vzdáleny asi 670 kilometrů severně od města. I dnes odtud do Timbuktu vyrážejí karavany se solnými bloky.
Vzdělanost svého času v Timbuktu také kvetla. Již v průběhu 13. a 14. století zde existovalo několik univerzit a mnoho tradičních islámských škol. Největší sláva města sice pohasínala již od 15. století, když karavanní stezky skrz Saharu nahradila námořní doprava, některé poklady však v Timbuktu zůstávají dodnes. Najdete zde ohromné množství historických rukopisů, některé z nich jsou staré bezmála tisíc let. Mezi největší skvosty patří třeba arabské překlady Aristotela, Platona či Pythagora. Literární bohatství se naštěstí nepodařilo zničit ani islamistům z organizace Ansar Dine, kteří Timbuktu v roce 2012 obsadili a přes čtyři tisíce rukopisů spálili. Většina vzácných svitků byla naštěstí převezena a ukryta. Od roku 2002 se svitky kompletují a převádějí do digitální podoby. Je možné, že vědci skrze ně poodhalí ještě mnohem více o historii tohoto města.
Napiš komentář