První Čechoslovenka v 8 tisíci metrech: I velké sny se mohou splnit

Dnes už není nic zvláštního na tom, když ženy podávají stejné výkony jako muži a míří za stejně vysokými cíli. Přitom to není ani několik desetiletí zpátky, kdy byly takové myšlenky vítány přinejmenším povytaženým obočím, pokud ne přímo odporem. Ale i v těchto dobách se našly ženy, které šly vzdor všem očekáváním po cestě, která byla dříve určena výhradně mužům. A k těmto ženám bezesporu patří i Dina Štěrbová.

Osmdesátá léta lze určitě pokládat za zlatou éru ženského horolezení. Zatímco muži dosáhli prvních osmitisícovek již v padesátých letech 20. století, ženy si na podobné výsledky musely počkat o nějaký dvacet nebo třicet let déle. V každém sportu jsou patrné rozdíly mezi mužským a ženským výkonem, proto se také většina sportů rozděluje na mužské a ženské atlety. A v případě horolezení to platí úplně stejně. O to více obdivuhodné je, když se ženám podaří dosáhnout totožných výsledků jako mužům.

Horolezení jako vášeň

Na Dinu už v mládí velmi zapůsobila smrt zahynuly Francouzky Claude Koganová a Claudine van der Stratenová, které zemřely při pokusu o výstup na šestou nejvyšší horu světa, Čo Oju, v roce 1959. V té době bylo Dině 19 let, studovala jsem první ročník vysoké školy a příběh těchto žen ji silně zasáhl a inspiroval, byť neskončil zrovna happyendem. A jak už to tak bývá, osud jí předurčil, že se její nadšení a vášeň promění ve vrcholový výkon, který jí umožní splnit si to, o čem jen potají snila.

Překážky na cestě

K tomuto vzdálenému snu však vedla ještě dlouhá cesta. Dina se díky neutuchajícímu nadšení protlačila na výpravu do Karákóramu a také zažila dobrodružnou cestu po Afghánistánu se svou kamarádkou Martou. Ta se během výletu přidala ke slovenské výpravě, která jela obhlížet památky, ale celá skupina byla přepadena bandity a jeden člen výpravy byl dokonce velmi vážně zraněn. Bylo jasné, že z toho bude průšvih, ale Dině se i přes řadu problémů podařilo přes telegraf získat povolení, aby mohla v Afghánistánu zůstat. Sama se pak vypravila na Nošak, sedm a půltisícovou horu, druhý nejvyšší vrchol Hindúkuše. Díky tomuto heroickému výkonu dostala cenu za výstup roku, což ji pomohlo udržet se ve Svazu.

V roce 1980 pak přišlo něco, na co generace žen zatím marně čekaly – první ryze ženská výprava. Cesta k ní však byla krkolomná a ženy si ji musely doslova vybojovat. Nakonec vyrazilo celkem osm horolezkyň, které doprovázeli čtyři muži jako šerpové. S Dinou cestoval i její muž, v roli kameramana, který tam skutečně nakonec udělal dva filmy. Expedice také nebyla nijak finančně kryta Československým svazem tělesné výchovy a sportu a veškeré náklady si účastnicí museli hradit sami. Zatímco jiné expedice dostaly téměř veškerý devizový limit deseti tisíc dolarů, ženská výprava si valuty musela shánět na černém trhu, a ještě je promyšleně krýt a pašovat, aby se na ilegální činnost nepřišlo. Přes všechny překážky výprava nakonec jako vůbec první československá výprava se do Nepálu neputovala po silnici, ale letadlem do Indie a následně vlakem.

Úspěchy se trestají

Expedici se nakonec nepodařilo zdolat hlavní vrchol Manaslu, ale namísto toho alespoň načerno vylezli na Manaslu North, krásnou sedmitisícovku. Svaz ale se svobodomyslnými praktikami příliš nesouhlasil a Dina Štěrbová si tím vysloužila důtku horolezeckého svazu a zákaz organizování výprav na neurčito. Bylo tedy stále jasnější, že na pomoc Svazu nebo státu se nijak nedá spoléhat a všechno bude nutné provést samostatně a vybojovat si všechno doslova zuby nehty. Neměla přitom žádné politické konexe, ani nebyla jsem ve straně, a tak si z ní zpočátku všichni dělali legraci a vyhrožovali jí problémy.

Osudové setkání

Nakonec se ale stal zázrak, a to v podobě seznámení se s Věrou Komárkovou. Tyto dvě ženy se domluvily, že by spolu mohly něco podniknout – spojovalo je totiž stejné nadšení a neutuchající touha, která Dinu opět povzbudila, aby dále šla za svými sny.

Věra Komárková přitom za Dinou co se týče úžasných dobrodružství nijak nezaostávala. Třeba  v roce 1968 se v rámci výpravy Šlápoty vydala s třemi dalšími horolezkyněmi pěšky na letní olympiádu do Mexika. A protože si s režimem pranic nerozuměla, krátce po sovětské invazi emigrovala do USA a získala zde americké občanství. Tam se stala jednou z prvních hlasitých průkopnic ženského lezení. V roce 1976 zdolala s šestičlenným týmem žen nejvyšší horu amerického kontinentu Denali. Jen o dva roky později dosáhly s Irene Millerovou vrcholu Annapurny jako vůbec první ženy v rámci čistě ženské expedice.

Kruh se uzavírá

Dina si proto s Věrou maximálně rozuměla, jelikož jejich názory byly prakticky stejné a pohled na život velmi podobný. Tyto dvě ženy se jen utvrdily v tom, že když z nich mají všichni legraci, tak od nich vlastně nikdo nic nečeká. Není tedy třeba obávat se neúspěchu, ale raději do všeho jít rovnou po hlavě. Proto také Dina v roce 1984 sama odjela na vysněné Čo Oju, abych se s Věrou pokusila o výstup.

Je potřeba si uvědomit, že před téměř 40 lety byl výstup na horu velmi jiný, než je dnes, kdy hora patří k vůbec nejnavštěvovanějším osmitisícovkám. Tenkrát bylo nutné překročit hlavní himálajský hřeben, aby se došlo na úpatí hory ve výšce šesti tisíc metrů. Základní tábor ležel třicet kilometrů od nástupu a obě ženy tedy nejprve musely téměř tři týdny všechno nosit do dalšího tábora. I díky tomu se ale výborně aklimatizovaly, což jim jistě velmi pomohlo při samotném výstupu.

Při lezení tedy neměly ženy nejmenší problémy. Při prvním pokusu o vrchol postupovaly velmi pomalu. A tento výstup se nezdařil, krátce před vrcholem se vrátily, jelikož nechtěly zbytečně riskovat. Druhý pokus se uskutečnil o týden později, kdy si vše zopakovaly podruhé a v mnohem lepší formě. Dina s Věrou byly první dvě ženy, které stanuly na vrcholu v 8 188 metrech. Dina navíc jako úplně první Čechoslovačka překonala osmitisícovou hranici. Návrat domů byl pro Dinu přesto náročný, musel být maximálně utajený a rozhodně se nevracela jako oslavovaná rekordmanka. Její výstup ohlásilo pouze Rádio Svobodná Evropa. V roce 1984 se totiž konala olympiáda v USA, kterou „socialističtí“ sportovci bojkotovali, a výprava s Američankou rozhodně nebyla žádoucí.

Až po několika letech Dina obdržela titul Mistra sportu. Doufala, že by to snad mohl být první krok k tomu, aby byla pozvána na některou z dalších výprav. Ale i přesto, že jako jedna z mála měla zkušenosti s osmitisícovkou, žádné pozvání nepřišlo. Na následující cestu do velehor se dostala až o čtyři roky později a to jen proto, že si ji celou sama zaplatila. Absolvovala ještě několik dalších výprav a expedic, naposledy se ještě pokusila zdolat Nanga Parbat v Pákistánu. Bezpochyby patří k jedněm z nejvýraznějších průkopnic českého ženského lezení.

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *