I když nejsme zrovna národem žokejů a milovníků koní, přesto se na našem území každoročně běží jeden z nejnáročnějších steeplechase závodů – Velká pardubická. Je to velmi náročný závod jak pro koně, tak i pro žokeje, a tak není divu, že jeho historii téměř zcela ovládají muži – tedy až na jedinou výjimku. Jedinkrát v historii se v tomto závodě podařilo zvítězit ženě – Martině Brandisové, které ale v jezdeckém světe nikdo neřekl jinak než Lata.
Tento triumfální závod se odehrál 1937, kdy poprvé a zatím naposledy vyhrála žena. Zatím se žádné jiné ženě nepodařilo úspěch zopakovat, byť se o to pravidelně pokoušejí. Nejúspěšnější byla v 60. letech Eva Palyzová, která dojela dvakrát druhá. Ani dnes, po více než 80 letech od doby, kdy se jako první žena radovala Brandisová, to nevypadá o moc lépe. Na startu Pardubické se ženy objevují zřídka a nikdy nezaznamenávají větší úspěchy.
Cesta za úspěchem
Lásku ke koním získala malá Martina díky svému otci Leopoldovi. Lata spolu se svým dvojčetem Marií Kristýnou a dalšími sedmi sourozenci vyrůstala na rodinném zámečku v Řitce u Prahy, kde každodenně pozorovali hraběcí koně a obdivovali jejich krásu i sílu. Tak rostla její láska a hluboký vztah je koním, který plně zúročila v roce 1927, kdy poprvé zamířila na start Velké pardubické.
V té době přitom Brandisové musela čelit nejen špatné historické bilanci, která ji jako možnou favoritku rovnou diskvalifikovala, ale také tomu, že v jejím éře bylo naprosto výstřední už to, že se na start tohoto závodu postavila. S tímto nápadem přišel Latin vzdálený bratranec Zdenko Radslav Kinský, který na rodinném zámku pečoval o chov plemene tohoto hraběcího rodu. Jezdecký sport byl té době ženám zcela zapovězen a tato myšlenka tedy byla na svou dobu velmi revoluční. Navíc Velká pardubická už v minulosti mnohokrát ukázala, jak nebezpečná může být i pro ostřílené jezdce.
Nesouhlas mužů
Není tedy divu, že proti účasti ženy podali ostatní přihlášení rozhořčený protest k Československému Jockey Clubu. V jeho čele stál ovšem právě Kinský, takže stížnosti byly zameteny pod stůl a Latě zůstaly dveře otevřené. Ostatně přípustnost účasti ženy v závodě potvrdil i britský Královský Jockey Club.
Navzdory kritice, pohrdání i vlastnímu strachu tak Lata zamířila na start. Její první představení mezi ostřílenými muži však nedopadlo zrovna slavně, ze třinácti startujících dojela na klisně Nevěstě až jako úplně poslední. A to i přesto, že během závodu spadla ze sedla na obávaném Taxisově příkopu. Lata se však opět vyškrábala do sedla a pokračovala v závodě, což byl rozhodně kousek hodný obdivu.
Tvrdá práce vede k cíli
Počáteční neúspěch jí závodění neznechutil a v následujících letech pokračovala v tréninku, který ji měl dovést k vysněnému prvenství. Během následujících deseti let vynechala pouhé tři ročníky slavného dostihu. Navíc náročnou trať vždy zvládla celou a nikdy neskončila na horším než pátém místě. Bylo tedy jasné, že podceňovaná Lata má daleko věští schopnosti než řada jejích mužských kolegů.
Kýžený triumf přišel v předvečer doutnající druhé světové války. Nepřátelství v roce 1937 mířilo zejména vůči německým závodníkům, kteří v předchozích šesti ročnících zvítězili celkem pětkrát. I v roce 1937 byli považování za favority.
I když byla Lata tou dobou již známou a ostřílenou jezdkyní, s jejím vítězstvím snad opravdu nikdo nepočítal. Lata však byla od začátku mezi davem koní a jezdců naprosto nepřehlédnutelná právě díky své klisně Normě, která se narodila s ojedinělým světlým zbarvením typu isabela. I přes odpor trenérů a jejich poradců trvala Lata právě na tom, že chce pro tento závod osedlat tuto klisnu, která již tou dobou rozhodně neměla parametry vítězného koně. Lata jí však věřila – a nezmýlila se.
Neočekávaný triumf
Z patnácti startujících koní jich závod dokončilo jen deset. Norma přitom měla naprosto dechberoucí finiš, kdy cílem prolétla s obrovským náskokem sedmi délek na druhého koně. Dav v té chvíli vybuchl nadšením, jež nebralo konce. A nešlo jen o to, že prolomila dlouhé panování mužů v jezdeckém sportu – postavila se i obávaným německým soupeřům, kteří v tomto závodě utřeli nos. Právě na tyto okamžiky Lata později vzpomínala snad ještě raději než na průběh samotného závodu. O jejím vítězství se psalo po celé Evropě a ještě dlouho poté byla oblíbenou celebritou.
Hořký konec
Bohužel krátce po splněném snu přišel hořký konec její kariéry. Zasáhla druhá světová válka, která pro ni znamenala konec úspěšní jezdecké kariéry. Když se v roce 1946 konečně uskutečnil další ročník Velké pardubické, stárnoucí jezdkyně už nedokázala na své předchozí úspěchy navázat.
Kromě toho však nacisté převedli veškerý majetek rodu Brandisů pod nucenou správu a po komunistickém převratu byl jejich celý majetek znárodněn. Definitivní tečku za její kariérou učinil rok 1949, kdy v jejích 51 letech hrozivě spadla na Hadím příkopu, načež až do smrti chodila o holi.
Konec života byl pro ni i její rodinu nesmírně neutěšený. Na příkaz komunistické vlády se i s rodinou musela vystěhovat do tzv. Kadláčkovy chaty u nedalekého Bojova, kde nebyla elektřina ani voda. Zde Lata pobývala až do smrti svého dvojčete, Kristýny, a poté se se synem přestěhovala do Rakouska. Tam pak v nedožitých 86 letech podlehla zápalu plic.
Dodnes ale její triumf nedokázala žádná žena zopakovat. A to i přesto, že jezdkyně dnes mají srovnatelné podmínky pro trénink a přípravu. Tento sport stále patří mužům a ženy v něm zazáří jen ojediněle. Odkaz Laty tedy zůstává v jezdeckém sportu stále živý a čeká na své znovunaplnění.
Napiš komentář