Plodiny a květiny se pěstují po celém světě. Někdy na úrodných polích, jindy téměř na skalách ve vysokých nadmořských výškách a někdy také na vodě. Pro barmské farmáře na horském jezeře Inle je pěstování plodin na vodě každodenní životní realita. Pokud chcete vyrazit na “zahradu”, musíte nasednout do loďky a vypravit se na lodi mezi plovoucí záhonky.
Jezero Inle najdete v asijské Barmě (Myanmaru). Jeho hloubka je v průměru okolo dvou metrů, ale jakmile přijdou prudké deště, může se hladina zvednout klidně o další jeden až dva metry. Život v okolí tohoto jezera je tedy významně ovlivněn stále stoupající a klesající hladinou, která znemožňuje nejen postavit klasické domy, ale také pěstovat plodiny standardním způsobem. Místní si tedy postavili domy na kůlech, které voda neohrožuje, a na jezeře vybudovali jedinečné plovoucí zahrady. Nikde jinde na světě takové záhony nenajdete.
Alespoň není třeba zalévat
Většina nyní rozsáhlých zahrad začala jen jako malé záhonky pro osobní potřebu místních obyvatel. Postupem času ale záhonky rostly a rozšiřovaly se a nyní je řada z nich spíše rozsáhlou plovoucí plantáží. Na tisíci metrech čtverečních je přes 25 plovoucích ostrovů, na nichž se pěstují především rajčata. Velkou výhodou samozřejmě je, že rostliny není třeba zalévat, ale zemědělci mají práce přesto dost a dost.
Jen samotná výstavba a údržba takového plovoucího záhonu vyžaduje hodiny práce. Jedná se vlastně o bambusový rošt, na kterém je položena úrodná vrstva, většinou směs hyacintů, vodních řas a bahna. Zejména řasy zde plní nenahraditelnou funkci. Vytváří rostlinám prostor pro zakořenění, a také jim dodávají nezbytné živiny pro růst.
Tato výjimečná metoda byla vynalezena místním kmenem Inthů přibližně před sto lety. Nejvíce se políčka rozrůstala v devadesátých letech minulého století, kdy se řada drobných záhonků proměnila ve větší zahrady, jejíchž úroda začala přesahovat to, co její majitelé sami spotřebovali. Dnes plovoucí zahrady zabírají přibližně čtvrtinu celkové plochy jezera. Kromě rajčat se zde pěstují i fazole, okurky nebo tykve.
Tomuto ojedinělému způsobu života se věnuje přes 70 tisíc Inthů, kteří žijí v labyrintech vodních zahrad a malých domků na kůlech. Jejich hlavním zdrojem obživy je právě prodej plodin, které zde vypěstují. Rajčata se sklízí od května do prosince a úroda bývá bohatá – až několik tun zeleniny v hodnotě okolo dvou milionů korun. Vypěstovaná rajčata od “jezerních lidí” nejčastěji putují do celé Barmy, výjimečně i za hranice.
Ekologové radost nemají
Jenže jak se mění doba a tlak na produkci stále roste, začali i místní farmáři používat nejrůznější hnojiva, která jim mají zajistit větší a lepší úrodu. To se samozřejmě ani trochu nezamlouvá ekologům, kteří se obávají toho, aby pesticidy nenarušily citlivý jezerní ekosystém. Jezero Inle je druhé největší sladkovodní jezero v celém Myanmaru, a je tedy na místě pečovat o zachování kvality vody i vyváženého ekosystému.
Problém je především to, že místní neumí s hnojivy zacházet. Často používají zcela nevhodné chemikálie, nebo hnojí přímo plody, které jsou pak logicky zdravotně závadné. Někdy také použijí dávku až několikanásobně vyšší jen proto, že si myslí, že se tím znásobí i jejich úroda. Jednoduše nerozumí tomu, jak pesticidy fungují a jaká jsou jejich rizika. V poslední době tedy Inthy stále častěji navštěvují odborníci na pěstování a zemědělství a snaží se je vzdělávat. Cílem je zajistit, aby tento světový unikát mohl být zachován, ale v souladu s přírodou. Moderní metody je zkrátka nutné používat s rozvahou. Aby mohla být tato jedinečná políčka zachována, je nutné chránit je před přílišným vlivem chemických látek. Ty by totiž mohly rozběhlý byznys místních farmářů docela brzy zastavit.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Napiš komentář