Izolace přivedená k dokonalosti. Takový je život v klášteře v gruzínském Katški

O životě v klášteře má každý z nás asi svou představu. Na čem se ale většina lidí většinou shodne je to, že mniši žijí v ústraní, tichu a samotě a snaží se maximálně izolovat od vlivů okolního světa i moderních technologií. A v gruzínském klášteře ve vesnici Katški dovedli odloučení od civilizace k dokonalosti tak, že se uchýlili na samý vrchol strmé skály.

Asi jen málokdo by si dobrovolně zvolil život na tak těžko přístupném a odlehlém místě, ale stále se pár zájemců najde. Vápencová skála, na které prostý klášter sídlí, se tyčí 40 metrů nad zemí. Jediný kontakt se světem je možný prostřednictvím starého kovového žebříku a velmi primitivního výtahu určeného pro transport zásob. Nečekejte ale, že by bylo možné toto místo navštívit. Pointou této extrémní odloučenosti je samozřejmě i to, aby kontakt se světem zůstal skutečně omezen jen na nejnutnější případy. Turisté sem tedy mají vstup zakázaný.

Život na vrcholu skály

Asi si dokážete představit, že život na 40 metrů vysokém skále není žádný med. Skromný klášter obývá jen několik mnichů. Bohužel zde není příliš prostoru pro pěstování plodin, a tak mniši nemohou být soběstační. Čas od času se tedy některý z nich musí vypravit mimo klášter pro zásoby.

Místo, na kterém se klášter rozprostírá, je opředeno mnoha legendami a tajemnými příběhy. Již od pradávna bylo toto místo vyhledáváno těmi, kteří usilovali o bližší kontakt s bohem nebo něčím nadpřirozeným. Jsou zde doklady o tom, že zde již v desátém století stál primitivní kostelík, kterému se říkalo Křížový kostel. Od sedmnáctého století ale skálu nikdo neobýval a stavba chátrala. Až z ní zbyly jen metr vysoké obvodové zdi.

Ruiny kláštera byly poprvé prozkoumány až v roce 1945 horolezci Levanem Goutou a Aljošou Džaparidzem. Společně s archeologickými nálezy, které dokazují, že na skále mniši přebývali i dávno předtím, objevili také malou jeskyňku a v ní sarkofág s ostatky mnicha, snad posledního místního obyvatele.

Během nadvlády Sovětského svazu byl jakýkoliv duchovní život zatlačen do ústraní, ale po jeho rozpadu se na strmou skálu opět vrátil život. Nyní popularita tohoto místa stále stoupá a každoročně jej navštíví stále více turistů. Jejich pouť ale skončí pod skálou, nahoru již nesmějí.

Obnova

Obnova tohoto unikátního místa započala v roce 1995 a dokončena byla o 14 let později. Po vzoru původního dochovaného půdorysu najdete v klášteře tři skromné cely a vinný sklep. Zde tedy mniši tráví většinu času na modlitbách a rozjímáním.

Popularita místa roste nejen u turistů, ale i u věřících. Řada z nich je přesvědčena, že místo má zázračnou moc. Gruzínští věřící sem tedy jezdí často a pravidelně a věří, že jim návštěva tohoto místa může přinést požehnání, nebo i uzdravení.

A co vlastně mniši celé dny dělají? Pro běžného smrtelníka je to asi nepředstavitelné, ale skutečně tráví většinu dne na modlitbách a poté prací na údržbě kláštera. Pěstování je takřka vyloučené, nicméně stále je co opravovat a vylepšovat. Je zřejmé, že na takto vyvýšeném místě je klášter často přímo vystaven silnému větru nebo dešti, a tak je oprava zatékající střechy nebo špatně těsnících dveří na denním pořádku.

Izolace je zde skutečně dovedena k dokonalosti. Jen málokdo z nás si dokáže takový život představit, byť i jen na pár dní. Mnoho z návštěvníků nicméně tvrdí, že modlitební úsilí mnichů je zřejmé. Přináší požehnání pro celý region a také pro každého, kdo k tomuto místu vykoná pouť. Ať už tomu věříte, nebo ne, přesto je to mimořádně zajímavé místo, které jistě může fascinovat i nevěřící nebo ty, kterým věci mezi nebem a zemí nic neříkají.

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *