Jurský park za rohem? Někteří věří, že klonování dinosaurů je už jen otázkou času

Také jste tak milovali film Jurský park? Ale co kdybychom vám řekli, že nejde o sci-fi, ale skutečnost a vědci dovedou dinosaury přivést zpět k životu? Tato myšlenka mnohé fascinuje, jiné spíše děsí. Je ale možné, že se jednou stane realitou?

V roce 1993, kdy shodou okolností měl premiéru také očekávaný Jurský park Stevena Spielberga, otřásla světem ohromující zpráva, jež se dala stěží načasovat lépe. Entomolog a molekulární paleontolog George Poinar se svými kolegy získal fragmenty DNA z brouka zachovaného v jantaru, který byl starý více než 135 milionů let.

Mělo se jednat o naprosto reálný vzorek deoxyribonukleové kyseliny z doby dinosaurů, a dokonce mnohem starší než například populární Tyranosaurus rex. Ihned se vyrojily spekulace o tom, zda by podobně bylo možné získat genetickou informaci nejen z brouka, ale třeba také z koster starých miliony let a oživit obrovské ještěry, kteří kdysi obývali naši Zemi. Sám Spielberg údajně věřil, že skutečnost podobná jeho filmu by se uskutečnit do dvaceti let. Dnes už víme, že tento optimismus byl více než přehnaný. Jak se to tedy má s tou tolik očekávanou dinosauří DNA?

To, zda někdy skutečně stvoříme pravěkého dinosaura, je skutečně otázka, na kterou není snadné odpovědět. V prvé řadě je třeba se vrátit k Poinarovi a jeho výzkumu. Tehdy vědci nalezli v jantaru skvěle zachované tělíčko brouka z příbuzenstva čeledi nosatcovitých. Tento hmyz byl býložravý a živil se konzumací listů a kůry stromů. Tento brouček před mnoha lety uvízl v pryskyřici, která jej perfektně zakonzervovala. 

Týmu vědců se podařilo odstranit svrchní vrstvy jantaru a ven se dostala organická hmota. Ve vzorku však byla ještě jakási tmavá vrstva, kterou Poinar odeslal do laboratoře, aby se pokusili extrahovat fragmenty DNA. A skutečně se to podařilo, byť samotní vědci byli možná šokováni více než široká veřejnost. Tělíčko hmyzu se sice okamžitě rozpadlo, ale povedlo se analyzovat dva segmenty nosatcovy genetické informace. 

Zklamání

Jenže nadšení z takového objevu netrvalo dlouho. Už o pár let později, v dubnu 1998 publikovali dva genetici z univerzity v Seville studii, která nadějný výzkum skoro pohřbila. Když tito vědci Poinarův vzorek znovu posoudili, museli konstatovat, že jedna sekvence představuje nepochybně kontaminaci „současnou“ DNA, zatímco ve druhém případě byl vzorek nutně narušený nějakým mykotickým organismem. DNA tedy tým vědců skutečně objevil, ale ve skutečnosti nepatřila onomu prehistorickému broukovi.

Dnes se vědci domnívají, že DNA nepřežije déle než 400 tisíc až dva miliony let a v posledních zhruba patnácti letech se skutečně nepodařilo objevit žádné další fragmenty starší než zhruba milion let. Rekordmanem byl až do poslední doby pravěký kůň z permafrostu kanadského Yukonu, který zemřel v období před 560–780 tisíciletími. Nedávno jej překonala DNA ze zubu mamuta o stáří 1,6 milionu let.

Mnoho vědců ve vzkříšení fosilií nevěří

Někteří odborníci se domnívají, že většina „úžasných objevů“ padá na vrub kontaminaci soudobým biologickým materiálem nebo je na vině nějaká chyba ve výzkumu. Nicméně občas se podaří najít nějaký důkaz o tom, že by přeci jen mohlo být možné získat i velmi starou DNA. Jako jeden z mála důkazů lze použít kontroverzní objev pozůstatků buněčných jader nějakých mikroorganismů, jež se zhruba před 540 miliony let vyskytovaly na území dnešního Mongolska.

K vytvoření skutečných dinosaurů tedy máme stále na míle daleko, ale faktem je, že věda se dopředu posouvá neustále. Loni v září byly například nalezeny fosilizované mikroskopické struktury původní buněčné hmoty, které by mohly být součástí DNA druhohorního teropoda rodu Caudipteryx. Podobně se čas od času objeví podobný objev nebo článek, který navrhuje možnosti, jak by se DNA dala získat. Vědci však stále zůstávají dost při zemi a snaží se příliš nebudit fantazii veřejnosti.

Je třeba totiž vědět i to, že i kdyby se části původní DNA dochovaly, během času by nutně prošly značnou proměnou a plně by neodpovídaly své druhohorní podobě. Nicméně někteří progresivní vědci doufají, že jednou bychom mohli dokázat identifikovat malé části sekvencí genetického kódu, což by nám pomohlo zase o trochu více chápat dinosaury a zjistit o nich něco více.

Jurský park v nedohlednu

Faktem ale je, že vytvoření Jurského parku je skutečně daleko. Spíše je pravděpodobné, že by se vědcům někdy mohlo podařit vytvořit jakousi podivnou dinosauří mutaci, která by však s původním druhem nemusela mít zase tolik společného.

ZDROJ: https://www.popularmechanics.com/science/animals/a36052246/can-we-build-real-jurassic-park/

ZDROJ obrázku: Autor/ka fotografie: Dave Harwood: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/krajina-priroda-obloha-mraky-1369466/

Napiš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *