Utopický experiment žije v Auroville již přes padesát let. Sužují jej ale potíže a ideál míru se vytrácí

Chtěli byste žít na místě bez tvrdých pravidel, vlády a peněz, kde je hlavní hybnou silou mír a láska? Tato utopická představa možná nemusí být až tak vzdálená – alespoň tak prý žijí obyvatelé města Auroville, které vyrostlo v Indii v roce 1968 a toto všechno prý nabízí. Jenže počáteční nadšení brzo vystřídalo hořké vystřízlivění a na místě, kde měl vládnout pokoj a klid se v posledních letech množí sexuální útoky, vraždy a roste kriminalita. Utopická představa o poklidném životě bez pravidel tedy pomalu bere za své.

Ideál míru a jednoty

Myšlenka na vytvoření takového místa se zrodila již ve třicátých letech minulého století v hlavě Mirry Alfassy, které se později začalo přezdívat Matka. Alfassa byla duchovní vůdkyní v jihoindickém Puduččéri a její žáci věřili, že prošla procesem jakési transformace ve vyšší formu bytí. Myšlenka Auroville jako duchovního střediska, kde by nevládly peníze, ale láska, rostla v jejich myšlenkách přes třicet let, než v roce 1964 navrhla, aby se takový projekt skutečně uskutečnil.

Toto nové město mělo přispět k pokroku lidstva nikoliv směrem k lepším technologiím, ale směrem k pospolitosti a dobré vůli, která vyústí v nový a lepší svět. Zároveň zde měly být uplatňovány nejnovější poznatky z ekologie, které by měly přispět k záchraně planety, a také se zde měly vyučovat nové metody léčby na základě holistického přístupu.

A v žádném případě nelze říci, že by se jednalo o nějaký bezvýznamný projekt několika „hippíků“. Své požehnání mu totiž dala také indická vláda, která nápad představila na konferenci UNESCO – a světová organizace obratem vyjádřila podporu. Tato původně nenápadná myšlenka se tedy rázem stala celosvětovou senzací. Pro nové město bylo vyhrazeno dvacet čtverečních kilometrů v indickém státě Tamilnádu a pustilo se do budování nového sídla na podkladu architektonického návrhu Rogera Angera. Město mělo být schopno přijmout až padesát tisíc obyvatel. Návrh byl na svou dobu skutečně futuristický a odvážný, jelikož byl koncipován do tvaru kruhu a při pohledu svrchu měl připomínat galaxii.

Nový život

Stavba úspěšně pokračovala a 28. února 1968 se na místě sešlo na pět tisíc lidí ze 124 států, kteří si s sebou přinesli své národní vlajky i kus své půdy a především nesmírnou chuť a nadšení stát se průkopníky nového stylu života. Každý z nich se oficiálně stal obyvatelem města, které dostalo jméno Auroville a na památku tohoto momentu každý zasadil strom. Uplynulo více než padesát let a stromy se dnes tyčí do výšky mnoha metrů. Auroville jakožto první a jediný mezinárodně uznávaný a stále probíhající experiment mapující možnosti lidského soužití dosud žije. Ale od dob jeho založení se mnohé změnilo a dávno už to není ono poklidné místo naplněné nadějí na lepší zítřky.

Prvním problémem se ukázalo to, že zájemců o život v Auroville nebylo ani zdaleka tolik, jak se očekávalo. Ačkoliv město bylo koncipováno pro přibližně padesát tisíc obyvatel, dnes jich tam žije jen něco přes dva tisíce. Město tvoří čtyři zóny – obytná, průmyslová, kulturní a mezinárodní. Okraje jsou lemovány zeleným pásem farem, lesů, botanických zahrad a zároveň slouží jako přirozená hranice oddělující město od zbytku světa. Centrum města je vyhrazeno duchovnímu životu a udržuje se zde klid a ticho. Uprostřed stojí netradiční svatostánek v podobě obří zlaté koule zvaný Matrimandir.

Měli byste zájem?

Zaujala vás tato myšlenka a měli byste zájem stát se dalším aurovillanem? Pak se připravte na poměrně náročný proces přípravy. Ten zahrnuje minimálně dvouletý přijímací proces, při kterém je nutné prokázat nejen oddanost myšlence města, ale i vlastní soběstačnost. Člověk žijící v Auroville totiž musí pracovat bez nároku na odměnu. Skutečné číslo trvalých obyvatel je tedy ještě několikrát vyšší, jelikož oficiální číslo nezahrnuje i čekatele, kterých může být i několik tisíc, ale jen málo z nich projde výběrovým řízením až do konce.

Obyvatelé Auroville jsou všech věkových skupin, náležejí ke 49 národnostem a pocházejí z různých sociálních tříd a kultur. Až třetinu z nich ale tvoří Indové a nezanedbatelné procento tvoří i Francouzi a Němci. Život zde plyne obdobně jako jinde, ale o poznání pomaleji. Pět hodin denně je nutné věnovat práci ve prospěch obce a se zbytkem času je možné naložit dle vlastního uvážení. Předpokládá se nicméně, že jej obyvatelé využijí k meditacím nebo k nejrůznějším kulturním a vzdělávacím aktivitám.

Sen se rozpadá

Bohužel v posledních letech se sen o pospolitosti a vzájemné lásce pomalu rozpadá. Na vině je především nárůst kriminality, který je až tak velký, že se obyvatelům ani návštěvníkům nedoporučuje vycházet večer ven bez doprovodu. Problém představují i nejasné hranice města, které má 32 vstupů a prakticky žádné oplocení. Na jeho území se tak lze dostat téměř bez povšimnutí. Rostoucí kriminalita tedy s velkou pravděpodobností přichází „zvenku“.

Stále nedořešenou kapitolou jsou také peníze. Původní vize byla totiž taková, že město nebude mít žádné vlastní peníze a vše bude zadarmo. Jenže to tak zcela nefunguje. Pokud se například chcete stát občanem Auroville, musíte se stát správcem jednoho z domků, kterým se stanete výměnou za finanční dar ve výši až 50 tisíců dolarů. Nebo si bydlení na vlastní náklady musíte postavit, ale počítat s tím, že se váš dům či byt stane majetkem města. Jistému fungování ekonomiky se tedy ani v Auroville vyhnout nedá. Většina obyvatel tam přichází s úsporami nebo se na několik měsíců vrací vydělávat do svých rodných zemí. Také krátkodobí návštěvníci platí za ubytování a v restauracích či kavárnách hotovostí a provoz obce je každoročně také dotován indickou vládou.

Kritici tedy hovoří o tom, že Auroville musí být ve skutečnosti velmi bohatým městem. Ale kam peníze mizí, je již záhadou. Podle názorů některých se zdá, že Auroville funguje jako dobře prosperující podnik s neznámým majitelem. Do jisté míry ale svět bez peněz pro místní funguje. Jídlo, oblečení i služby mají zcela zdarma.

Auroville se nicméně dlouhodobě potýká s řadou problémů – od kriminality až po potíže se zásobováním nebo častými výpadky energií. Přesto se jedná o zcela unikátní společenský experiment který je stále živý – a to už více než padesát let. Nezbývá tedy nejspíš než počkat, jak se myšlenka soužití v míru bude vyvíjet dál.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *