S postupným rozvojem mobility, kdy si stále více lidí může dovolit cestovat a objevovat nová místa, se turismus rozšiřuje i do míst, kde dříve téměř vůbec nefiguroval. Takových příkladů by se daly najít desítky, ale zvláště zajímavé je například to, že Tibet se stává oblíbeným výletním místem čínských turistů. A to s sebou nese řadu pozitiv i negativ. Znamená to příliv peněz, ale pro zemi, která je především domovinou mnichů, je možná daleko potřebnější klid a atmosféra, která vybízí k duchovnímu prožitku.
Uměle postavená idylka
Velice bizarní je například projekt tzv. Lidové vesnice Lu-lang. Původní vesnici, která tu ještě před několika lety stávala, srovnaly se zemí buldozery. Nahradila ji načančaná kýčovitá replika, přímo postavená k focení na pohlednice. Lidová vesnice Lu-lang leží téměř čtyři tisíce metrů nad mořem, uprostřed zalesněných hor nedaleko indických hranic. Region nyní průvodci turistům podávají jako „Švýcarsko východu“, vybudované největšími čínskými developerskými firmami, které spojily síly s vládou provincie Kuang-tung. Ta se snaží rozšiřovat národní bohatství z velkých center do chudšího vnitrozemí.
Je to taková „disneyovská“ představa o prastarém osídlení schovaném v lese. Najdete zde rozlehlé ornamentální budovy v tibetském stylu vybudované čínskými developery, které však stále postrádají obyvatele. Pro turisty je tu nicméně řada atrakcí, za které si samozřejmě musí zaplatit. Nepotrvá dlouho a nastěhují se sem čínští majitelé restaurací a po nich budou následovat skupiny čínských turistů, kteří jsou pověstní svým nadšením z objevování a především focení všeho nového.
Takto vypadá Tibet, který je načančaný pro turisty z Číny, s průvodci hovořícími mandarínsky, s čínským jídlem a vyžehleným pohledem na čínskou správu. Zatímco návštěvníci z ostatních zemí světa se stále potýkají s překážkami a cestovními omezeními, ti čínští přijíždějí v neuvěřitelném množství. Vláda rozhazuje peníze plnými hrstmi a nadšeně propaguje turismus jako pilíř zdejší ekonomiky.
Podle zástupce Tibetského autonomního regionu má být právě turismus tím, co potáhne tibetskou ekonomiku vzhůru. Tento region by se měl stát špičkou turistických destinací, kam se budou sjíždět lidé z celého světa a která bude druhým domovem pro Číňany hledající dobrodružství mimo svůj běžný domov.
Čínská nadvláda
Kritici však poukazují na to, že zde turismus slouží i jiným záměrům – tvoří například součást velkého ekonomického a strategického plánu, jak sevřít Tibet ještě těsněji v čínském objetí, ještě víc tak umenšit lokální kulturu a využít zatím téměř neposkvrněné přírodní bohatství země. Z místní krajiny, tradic i lidí se stává jakési výstavní zboží, ze kterého se dají těžit peníze, a nikoho nezajímá, jaký to bude mít vliv a následky. Čína má podle odborníků velmi úzký pohled a věří, že materiální rozvoj zafunguje jako lék na všechny tibetské problémy. To, co však reálně hrozí, je především to, že se část Tibetu promění v takový malý disneyland, kde budou místní v naprosté menšině vůči turistům.
Čínští vojáci obsadili Tibet v roce 1951, dva roky poté, co se v Pekingu dostala k moci komunistická strana. Mnoho Tibeťanů však okupaci země stále zarputile odmítá a poukazuje na náboženskou, kulturní a jazykovou represi, stejně jako na ekonomickou a sociální diskriminaci. Řada obyvatel také odešla do exilu a ve světě se stále ozývají silné hlasy, které obsazení Tibetu odsuzují a volají po nápravě. Dnes se mnohé části hlavního města Lhasy podobají kterémukoliv modernímu čínskému městu. Byly zde zbořeny stovky starých budov, aby uvolnily prostor nákupním centrům a apartmánům pro příchozí z čínské etnické většiny Chan. Tibeťané se tak nyní musejí přizpůsobit nové vlně imigrantů, zvlášť poté, co Čína v roce 2006 zprovoznila vlakové spojení přes náhorní plošinu mezi Si-ningem a Lhasou.
Čísla ohledně turismu, které poskytuje Čína, vůbec nemusí odrážet realitu, jako ostatně cokoliv, co Čína vydává za své oficiální prohlášení. Nicméně jeden z dokumentů odhaduje, že pouze každoročně zavítá do Tibetu na osm milionů návštěvníků. Oproti rokům před dokončením železnice se jedná zhruba o dvanáctinásobný nárůst. Úředníci navíc předpokládají, že do konce roku 2020 vzroste uvedené číslo ještě víc než o polovinu.
Peníze tečou proudem – ale komu?
Nezahálí ani nadnárodní společnosti. Lhasa už má svůj impozantní hotel Intercontinental, stejně jako Sheraton, St. Regis a Shangri-la. A zde to samozřejmě nekončí, i další velké hotelové korporáty projevily zájem o výstavbu vlastní pobočky. Veškeré popisované zázemí však vzniká především pro čínské turisty. Cizinci jsou vítáni mnohem méně a před návštěvou si musejí vyřídit speciální povolení k pobytu v rámci organizované výpravy. Celkem jde tedy jen o necelé procento ze všech turistů. Snad v žádné jiné zemi na světě není tento nepoměr mezi návštěvníky tak markantní.
Vláda však přislíbila, že omezení pro cizince výrazně zmírní – tedy jakmile se podaří vybudovat dostatečnou turistickou infrastrukturu. Jenže jedna věc zůstává stále nedořešená. Do země mají například zahraniční novináři – až na vzácné oficiálně posvěcené návštěvy – vstup zakázán. A podobně nelibě nese čínská vláda také exkurze batůžkářů, kteří pak ve svých domovinách referují o tom, co se v Tibetu skutečně odehrává. Jak to tedy bude s těmito “nechtěnými turisty”, dosud není jasné. V kontrastu k tomu se čínští turisté považují za sázku na jistotu. Někteří z nich přijíždějí kvůli pocitu vlastenectví, jiné přivádí obnovující se zájem o buddhismus a stále více z nich se cítí být přitahováno „exotickými“ lidmi žijícími v pohádkovém „Šangri-la“.
Posvátná úcta se vytrácí
Právě náboženský turismus ale představuje problém. Nejdůležitější místo tibetského buddhismu, lhaský chrám Džókhang, praská ve švech. Davy čínských turistů se tlačí potemnělou svatyní, aby se vzápětí vyvalily na sluncem zalitou střechu. Následuje hromobití cvakajících smartphonů a vznikají selfie. Tímto způsobem se velice rychle vytrácí magická a posvátná atmosféra chrámu, která se zde budovala celá staletí. Řada turistů to jistě nedělá schválně, jen jednoduše neznají pravidla nebo se neobtěžují si je nastudovat a řídit se jimi. Chrámy také nedisponují personálním obsazením, které by mohlo kontrolovat dodržování pokynů a poučovat neukázněné návštěvníky. Lhasa se podle místních proměnila z místa pro posvátné poutě v turistickou atrakci. Většinu obchodů se suvenýry vlastní Číňané Chan a mnohé artefakty, které se prodávají jako autenticky tibetské, vznikají ve skutečnosti v jiných částech Číny.
O nás, bez nás
Ničí tedy čínský turistický příliv tibetskou kulturu? Turismus má samozřejmě současně pozitivní i negativní efekt, a to kdekoliv na světě. Číňané se brání tím, že jim nejde o nic jiného než přinést do regionu peníze a nová pracovní místa. Ano, peníze skutečně přijdou, ale je otázkou, komu potečou do kapsy a jak tím utrpí místní nedotknutá kultura. Je pravda, že někteří z Tibeťanů z turismu profitují a počet malých agentur, jež nabízejí „ekologicky přátelský“ způsob návštěvy země pro vzdělanější a odpovědné turisty, neustále roste. Kritici však podotýkají, že Tibeťanů se nikdo neptá, jak chtějí svoji zemi transformovat, natož aby mohli o čemkoliv rozhodnout. A to je jistě velmi vážný argument, který má jistě větší sílu než to, že přijdou peníze a pracovní příležitosti.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Napiš komentář