Skutečné Amazonky, které byly kdysi postrachem Afriky. Elitní bojová jednotka žen však neskončila příliš slavně

Ženy bojovnice patří k oblíbeným legendám v řadě kultur. Koneckonců i v našich dějinách máme pověst o ženské vzpouře a nejinak je tomu i v mnoha jiných lidových vyprávěních z celého světa. Amazonky z Dahomey jsou však přeci jen ještě trochu „jiná liga“.

Původně to byla jen menší skupina žen, která spolupracovala na lovu slonů, aby zajistila kmeni potravu. V té době byla totiž většina mužů ve válce a o potravu se musely postarat právě ženy. Jenže tato skupina vynikala tak velkou bojovností, nelítostností a zuřivostí, že zaujala krále Adu Honzoo natolik, že z nich v roce 1645 učinil svou osobní stráž. A odtud byl už je krůček k tomu, aby se z vesnických žen stala elitní vojenská jednotka čítající 4 tisíce divokých a neohrožených bojovnic.

Pečlivé výběrové řízení

Trénink této elitní skupiny by dnes možná zastrašil i ostřílené vojáky. Běžně praktikovaný kurz přežití byl v podání Amazonek nahrazen pobytem v džungli, kde se adeptky musely postarat nejen o svou bezpečnost, ale také stravu a překonat strach i útrapy. Pokud zvládly v těchto náročných podmínkách přežít alespoň devět dní, mohly v tréninku pokračovat. Dalším krokem výcviku byl útok na skutečné živé terče ze zajatců. Při takovém výcviku bylo cílem nepřítele nemilosrdně zneškodnit, žádná lítost ani náznak strachu se neuznávala.

Právě i kvůli náročnému příjímacímu řízení se součástí elitní jednotky skutečně stala jen hrstka vyvolených. Přesto ale nebyla nouze o stále nové a nové zájemkyně. Místo ve skupině bylo samozřejmě zcela prestižní a dle toho bylo i hodnoceno. Své služby tak nabízely nejen klasické dobrovolnice, které již nudil obyčejný poklidný život na vesnici, ale dokonce se našli i muži, kteří králi sami nabízeli vlastní manželky. A šlo zejména o ty, ze kterých měli sami strach, či se jim prostě zdály nezvladatelné.

Žádný fyzický kontakt

Jakmile se nějaká žena dostala do elitní jednotky, byla okamžitě formálně provdána za krále a žila v přísném celibátu. Bylo to velmi logické – antikoncepce tou dobou ještě nebyla rozhodně spolehlivá a těhotná žena by jen stěží mohla do války nebo do jiného ozbrojeného konfliktu. I proto se byť i jen letmý kontakt muže a bojovnice trestal rovnou smrtí, aby bylo dostatečně jasné, že žádné výjimky se neudělují.

Malinké království Dahomey se díky této elitní jednotce dokázalo postavit daleko silnějším protivníkům. Postupem času se jeho moc rozšířila na území dnešního Beninu a většinu současné Nigérie. Amazonky byly postrachem široko daleko a řada bojovníků se raději rovnou vzdala, než by riskovala, že se dostanou do rukou těmto krvelačným ženám. Sebevědomí malé zemičky rostlo natolik, že se jednou štěstí prostě muselo obrátit proti nim. A to se také stalo.

Francouzi byli příliš velkým soustem

Armáda Dahomey si jednoho dne ukousla příliš velké sousto. V rámci obchodu s otroky totiž v roce 1890 obsadila přístav, který byl francouzským protektorátem. Rozzuřené bojovnice místního guvernéra bez milosti sťaly a podobný osud čekal i jeho další blízké spolupracovníky. Bojovnice dokonce donutily manželku guvernéra, aby jeho hlavu zabalila do francouzské vlajky a poslala ji do Francie. Tento hrůzný akt však samozřejmě nezůstal bez odezvy. Rozzuření Francouzi okamžitě vyhlásili malinkému státu válku a mysleli to smrtelně vážně.

Ani Amazonky se však nehodlaly vzdát jen tak. Krátce na to zaútočily na další francouzské město. Jenže to bylo daleko lépe chráněno a obránci měli také k dispozici moderní zbraně, proti kterým byla i krvelačnost a odvaha Amazonek krátká. V následujících 4 letech svedly Amazonky s Francouzi 24 bitev, ale ani jejich neoddiskutovatelná statečnost nedokázala zvítězit a postupně byla elitní jednotka zcela zdecimována. Behanzin musel uprchnout do exilu. Zbylých asi 50 Amazonek, které ničivé boje přežilo, se pak vypravilo do Spojených států, kde se přidaly k Wild West show Buffalo Billa.