Skalpel, prosím! Sovětský chirurg si musel pro záchranu života sám vyoperovat slepé střevo

Slovo „operace“ asi vyděsí každého. Vždycky to znamená nějaké potíže, bolest, možné komplikace a potenciálně i ohrožení života. Určitě si představíte, jak vám lékař zařízne skalpel do kůže, kolik je okolo toho krve… no není to zrovna příjemná představa. Jenže to ještě není ani zdaleka nic oproti tomu, že byste si takovou operaci měli provést sami. Když jste ale na expedici za polárním kruhem, zanítilo se vám slepé střevo a jediný chirurgu široko daleko jste vy sám – pak máte v podstatě jen dvě možnosti a ani jedna není zrovna pozitivní. Můžete buď dobrovolně zemřít, anebo se operovat vlastní rukou. Leonid Rogozov, ruský lékař, se rozhodl pro druhou možnost, naštěstí riskantní zákrok přežil, a mohl tak o něm podat podrobnou zprávu.

Bulletin Sovětské antarktické expedice nepatřil v 60. letech zrovna k té nejpopulárnější literatuře. Z četných zpráv o botanických objevech, ložiscích ropy nebo o mikroorganismech žijících v mrazivých pustinách však na jeho stránkách v roce 1964 zcela vyčníval článek s titulkem „Sebe-operace“ od Leonida Ivanoviče Rogozova. Tehdy způsobil poměrně velké pozdvižení a stejné ohlasy by jistě vzbudil i dnes.

Touha po dobrodružství

Přenesme se o několik let dříve do roku 1961. Tehdy se chirurg Rogozov zúčastnil Sovětské antarktické expedice. Jednoho dne ráno se ale neprobudil zrovna v nejlepší kondici. Vlastní zdravotní stav tehdy ve svém deníku popsal jako únavu a celkovou tělesnou slabost, doprovázenou mírnou teplotou. Nejhorší však byla bodavá bolest v podbřišku, která se navíc rychle stupňovala. Rogozov byl nucen strávit celý den na lůžku, kde bojoval s bodavou bolestí, která neustupovala. Ztuhlost břišních svalů, citlivost pokožky na dotek a agónie při každém nadechnutí ho nenechávaly na pochybách – jeho slepé střevo se dožadovalo pozornosti. Bohužel osud tomu nechtěl jinak, že v expedici nebyl žádný jiný lékař. Kolem zuřila sněhová bouře a do nejbližší civilizace to bylo přes dva tisíce kilometrů daleko. Proto se odhodlal k činu, v němž se mísilo absolutní zoufalství s obdivuhodnou chladnokrevností. Vyjmutí zaníceného orgánu z břišní dutiny si provede sám.

Už když se Rogozov na expedici hlásil, bylo mu jasné, že podstupuje jisté riziko. V tehdejších letech bylo stále relativně obvyklé, že se někteří účastníci nevrátili, nebo utrpěli závažná zranění, která jim změnila život. Ale Rogozov se přesně na takové dobrodružství těšil. Po absolvování školy v Minusinsku totiž nastoupil na Leningradský pediatrický institut, což jeho představy o dobrodružství příliš nenaplňovalo. Prošel tam však semestrálním úvodem do specializované chirurgie, přičemž nabyté znalosti ihned využil a přihlásil se na místo terénního medika v týmu polárníků.

Smrt nebo nepředstavitelná operace

Zpočátku ho však čekalo zklamání. Až do osudného dne, kdy musel sám na sobě provést operaci, probíhala mise doslova nudně. V zásadě se staral jen o správné ukládání odebraných vzorků zmrzlé půdy a také o to, aby tucet jeho kolegů polárníků, s nimiž pobýval na nově založené stanici Novolazarevskaja, netrpěl omrzlinami či nedostatkem vitaminů. Žádné skutečné operace se v polárních pustinách neprováděly.

V době, kdy se Rogozovovy bolesti stupňovaly, s ním bylo na základně dalších 12 lidí, ale nikdo se nemohl pyšnit byť i jen elementárními znalostmi chirurgie. Jenže Rogozov dobře věděl, že bez pomoci je smrt jistá. Pokud se při zánětu slepého střeva nezakročí včas, dojde k jeho prasknutí a následně zanícení střeva, které vede ke smrti.  „Transport pacienta není možný, přistání záchranného letadla je vyloučeno a já jsem jediným lékařem na základně,“ zapsal si 1. května do deníku – načež ve dvě hodiny ráno zahájil „sebe-operaci“.

Perfektní výkon

Jako pomocníky si povolal řidiče a meteorologa. Možná šlo hlavně o to sehnat někoho, kdo má dostatečně silné nervy a snese pohled na tu šílenou spoušť. Tito dva stateční mu podávali nutné nástroje, drželi zrcadla a otírali zpocené čelo. Rogozov byl v polosedu, natočený na levý bok a nepracoval v rukavicích. Nejprve si injekčně aplikoval lokální umrtvení, načež vedl břišní stěnou dvanácticentimetrový řez a začal operovat v oblasti pobřišnice. Přitom si lehce poranil přisedající část střeva a musel jej sešít. Samotného ho překvapilo množství krve. Jakmile se dostal ke slepému střevu, bylo mu jasné, že jeho prasknutí bylo na spadnutí a operace doslova proběhla za pět minut dvanáct. Orgán proto odstranil a přímo do rány si aplikoval antibiotika. Po vyjmutí apendixu prý přišla skutečná krize, kdy se musel vypořádat s velkou ztrátou krve. Tehdy prý poprvé vážně pomyslel na to, že by to nemuselo skončit dobře. S několika přestávkami nakonec vydržel až k posledním stehům. Ve čtyři hodiny ráno bylo hotovo. Rekonvalescence probíhala až překvapivě dobře. Úleva od bolesti a horečky nastala prakticky okamžitě a už po dvou týdnech od operace se zapojil do práce.

Nástroj propagandy

Vydání zprávy o zmíněné operaci v bulletinu Sovětské antarktické expedice a její pozdější otištění na stránkách British Medical Journal využili Sověti spíš jako nástroj politické propagandy o nezlomnosti ducha sovětského člověka než coby praktický souhrn medicínských doporučení. Hrdina výjimečné události obdržel dokonce Řád rudého praporu práce. Po skončení výpravy se Rogozov opět vrátil na univerzitu, kde si dodělal vzdělání a kde také potkal svou budoucí ženu. Extrémní zákrok nezanechal na jeho zdraví vážnější následky a Leonid Ivanovič se dožil 66 let. Petrohradské Muzeum Arktidy a Antarktidy dodnes vystavuje chirurgické nástroje, jimiž operaci provedl.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *