Asi všichni tušíme, že v pravěku nebyl život žádný med. Ale možná si spíše představíme ubohého pračlověka, který zápasí o vlastní potravu a život s divokými zvířaty, než krveprolití v rámci lidské rasy. Historické doklady ale hovoří o tom, že válečné konflikty byly záležitostí již pravěkých společenstev.
Za jedno z nejstarších je považován incident u laguny jezera Nataruku, ležícího na pomezí Keni a Etiopie, který se odehrál před více než 10 tisíci lety. Toto na první pohled mírumilovné místo se stalo svědkem hrůzostrašného krveprolití.
Dříve dokonalé místo pro život
Za tu dobu se okolní krajina značně proměnila. Dnes je zde poměrně dost sucho a vyprahlo, ve vodách jezera přibylo solí a mělká zátoka dávno vyschla. Roku 2012 zde zahájila vykopávky archeologická expedice vedená Martou Mirazon Lahrovou z věhlasné University of Cambridge. Pátrali po různých pozůstatcích z historie, snad i pravěkých dokladech místního osídlení, ale to, co skutečně objevili, všem vyrazilo dech.
Na velmi malé ploše nalezli ostatky sedmadvaceti lidí z doby kamenné. Podle zběžného ohledání se jednalo o lovce a sběrače, kteří právě v blízkosti jezera našli příznivé útočiště. Bylo zde možné lovit ryby a zvířata, která se přicházela k jezeru občerstvit. Poblíž byl také dostatek výhonků a rostlin, které zase mohly sbírat ženy. Svým způsobem bylo to místo dokonalé pro život – dostatek potravy i vody zabezpečoval příjemné prostředí, které v té době rozhodně nebylo žádnou samozřejmostí.
Boj o lepší místo
Jenže takové místo bylo samozřejmě předmětem závisti jiných, méně šťastných tlup a kmenů, které živořily v nepříznivých podmínkách. A zachtělo se jim vytěžit z tohoto místa také něco pro sebe. Právě touha po lepším místě k životu motivovala pravěké přepadení této poklidné rybářské vesnice.
Podle dochovaných důkazů je patrné, že útok byl nesmírně brutální a tvrdý. Zemřelo celkem jednadvacet dospělých, jedna z žen byla dokonce v pokročilém stadiu těhotenství. Žena byla popravena s rukama svázanýma za zády a se zlomenýma nohama. Šest zavražděných dětí bylo ve věku mezi pěti a šesti lety. Kosti nesou neklamné pozůstatky po úderech tupým tvrdým předmětem, snad dřevěným kyjem nebo podobně nebezpečným nástrojem. Je patrné, že nárazy byly vedeny velkou silou a mířily na citlivé části těla. Některé oběti nesou také pozůstatky po ránech šípy.
Brutální útok bez milosti
Útok nebyl vedený tak, aby jezerní osadníky zneškodnil či vyřadil z boje. Šlo o to všechny zabít – a to zcela bez milosti. Některá z těl byla opakovaně zasažena smrtelnými útoky, jako by se útočníci chtěli ujistit, že dotyčný skutečně nepřežije. Roztříštěné lebky svědčí o tom, že brutalita tohoto útoku by v dnešní době zaskočila i otrlé kriminálníky.
Zajímavé je také to, že tito útočníci podle všeho putovali za svou kořistí poměrně daleko. Hroty nalezené v tělech obětí masakru jsou vyrobené ze sopečného skla čili obsidiánu. Ten se ale na tomto místě nikdy nevyskytoval, a proto je zjevné, že agresoři rozhodně nebyli místní a cestu za novým útočištěm si naplánovali. Útočníci navíc byli vyzbrojeni tak, že se nedá počítat s tím, že by šlo o náhodný útok. Nově příchozí museli být po zuby ozbrojeni a přicházeli s jediným cílem – zabíjet a získat nové území. Pro dnešní vědce je zajímavé především to, že masakr z Nataruku vykazuje celou řadu rysů typických i pro dnešní ozbrojené konflikty – a to se odehrál v tak vzdálené době. Podle všeho se jedná o nejstarší dochovaný doklad ozbrojeného konfliktu.
Války dřív než se myslelo
Válečné konflikty přitom vědci doposud spojovali s přechodem lidí od lovu a sběru k zemědělství, a od kočovného života k trvalému usazení na jednom místě. Domnívali se tedy, že něco jako války započalo až o několik tisíc let později. Tento masakr ale svědčí o něčem jiném.
I na základě tohoto objevu dnes mnoho odborníků klade vznik válek ještě daleko před zrod samotné lidské civilizace. Argumentují například nemilosrdnými střety pozorovanými mezi tlupami šimpanzů, které svědčí o tom, že útok umí dobře plánovat a provést i primáti. Dnes již víme, že šimpanzi dokáží organizovat své vlastní „patroly“, které hlídají hranice svého teritoria, a pokud narazí na konkurenční tlupu, bez milosti na ni útočí. U šimpanzů je ale přeci jen patrný jeden podstatný rozdíl – tito lidoopové vybíjejí pouze samce. Samice si berou do své tlupy a s nimi i jejich mláďata.
Masakr v Nataruku je v tomto jiný. Útočníci přišli zdaleka se zcela jednoznačným úmyslem a neušetřili ani děti a ženy. Cílem byla celková likvidace jiného kmene s vidinou získání vlastního materiálního prospěchu. Musíme si tedy připustit, že válečná nevraživost má daleko hlubší kořeny, než jsme si mysleli. A domnívat se, že ji jen tak ze svého přirozeného chování odstraníme, je možná přeci jen trochu naivní.
Napiš komentář