Největší chrám světa stále obestírají nezodpovězené otázky. Svatyně uprostřed džungle fascinuje svou velkolepostí

Náboženská místa vždy patřila a budou patřit k těm, které si s sebou nesou velký příběh a nezapomenutelnou atmosféru. Jedním z takových míst je bezpochyby největší chrám světa Angkor Wat v Kambodži. Tento původně hinduistický a později buddhistický chrám opřádají mnohá tajemství. Například stále není jasné, proč Khmérové postavili takovou mohutnou stavbu na tak nehostinném místě? Jak se jim podařilo sem dopravit tolik stavebního materiálu? A proč nakonec nechali svatyni na pospas džungli? A to jsou jen některé z těch nejpalčivějších otázek, na které stále není jasná odpověď.

Chrám byl pro moderní svět objeven vlastně docela náhodou. V roce 1860 se neprostupnou kambodžskou džunglí prodíral francouzský přírodovědec a cestovatel Henri Mouhot. Ve snaze dohnat vzácného motýla se dostal velmi hluboko do pralesa, kde ho čekalo velmi neobvyklé překvapení. Narazil na na zbytky kamenných chrámů, které svou velikostí a výzdobou působily jako z jiného světa. A právě to byl Angor Wat, někdejší centrum města Angkor, kde sídlili mocní Khmérové.

Svatyně v srdci džungle

Mouhot, stejně jako pozdější cestovatelé, zpočátku považoval zázračný svatostánek za dílo antických stavitelů. V té době si lidé dokázali jen těžko představit že by něco tak velkolepého mohli vytvořit obyčejní barbaři. Jenže postupem času se ukázalo, že chrámový komplex byl jen částí původně daleko rozsáhlejšího osídlení, které dodnes udivuje svou velikostí. V 9. – 15. století zde stálo město Angkor, tehdejší centrum mocné říše Khmérů. Zaujímalo plochu 1 000 km², tedy přibližně dvojnásobek dnešní Prahy, a ještě ve 12. století mělo zřejmě až milion obyvatel. Podle archeologů představoval Angkor svého času největší metropoli světa. Přesto obyvatelé po roce 1431 město náhle opustili a z neznámých důvodů jej nechali napospas džungli.

Jenže takové senzační zjištění s sebou přineslo také řadu otázek. Jak vůbec stavba mohla vzniknout? Okolo byl velmi nepříznivý monzunový prales, kde ročně spadne až 2500 mm srážek. Proč se dochovalo několik chrámů, ale nebyla zachována jediná kamenná světská stavba? A jaký byl důvod náhlého úprku jeho obyvatel? Zdá se, že odpovědi na tyto otázky musíme hledat přímo v největším chrámu Angkok Wat. S rozlohou téměř 1,6 km² představuje vůbec největší chrám na světě. Navíc jej obklopuje masivní, 190 metrů široký příkop, takže stavba působí dojmem, že pluje na vodě.

Na usmíření bohů

Tento nejproslulejší angkorský chrám nechal podle všeho vystavět král Súrjavarman II. v letech 1113-1150, aby tak obřadně potvrdil své spojení s hinduistickým božstvem. Ostatně původní název svatostánku zněl „Preah Višnulóka“ neboli „svatý příbytek Višnua“. Pozdější pojmenování vzniklo nejspíše až po náboženské revoluci ve 13. století, kdy země přijala nové náboženství – buddhismus. A Súrjavarman II. měl k takto monumentální stavbě i silný osobní důvod. Již jako mladý chlapec zabil svého strýce, který si nárokoval trůn, a namísto něj se chopil vlády. Stavba obřího chrámu mu měla zajistit přízeň bohů a snad i odčinění svého hříchu.

Dílo tisíců rukou

Stále ale není jasné, jak přesně byl chrám vlastně budován. Stavba prý vyrostla tak rychle, že ji podle některých legend stvořili andělé, démoni či obři, případně se místo zázrakem zrodilo „samo“ během jediného večera. Dle reálných odhadů byl ale chrám postaven za necelých čtyřicet let, což je stále na tehdejší poměry dost krátký časový interval. Monumentální stavba mohla v nehostinné džungli vyrůst tak rychle zřejmě i proto, že na ní pracovalo až padesát tisíc mužů. A představte si, že všichni dělníci zde pracovali zcela dobrovolně bez nároku na odměnu – práce na budování chrámu totiž znamenala velkou čest a snad i jakýsi příslib přízně bohů. Záhadou ovšem zůstává původ použitého pískovce – jeho nejbližší naleziště totiž leží víc než 30 km severně od chrámu. Na samotnou stavbu se přitom spotřebovaly miliony tun kamene, a je tedy otázkou, jak jej dělníci dopravovali na místo? Jednou z teorií je přeprava po vodě, ale muselo by se nutně jednat i o síť umělých kanálů. Podle jiných teorií ale stál na místě chrámu původně velký pískovcový masiv, který na jeho stavbu celý padl, a nezbylo po něm tedy žádné památky.

A dokonalá není jen samotná konstrukce, ale především i vnitřní výzdoba chrámu. Precizně propracované basreliéfy vyplňují snad každý kout rozlehlého svatostánku. Z chrámových stěn k nám dodnes promlouvá „Genesis“ vepsaná do kamene, jež líčí výjevy ze starověkých eposů Rámájana a Mahábhárata, ale i síla panovníkova vojska či oddanost jeho početného služebnictva. Dříve navíc byly chodby i věže pokryty zlatem a musely tedy působit ještě více ohromujícím dojmem.

Voda, základ života

Jak je ale možné, že vůbec vznikla v tomto prostředí tak mocná říše, která měla personální i finanční prostředky k vybudování této megalomanské stavby? Podle archeologů lze odpověď hledat v genialitě khmerských inženýrů, dávných specialistů na vodohospodářství. Angkor leží uprostřed tropického pralesa, kde šest měsíců v roce prakticky neustále prší. Poté následuje období sucha, které naopak s sebou přináší nedostatek této nezbytné tekutiny. Khmerové se proto odedávna učili, jak uchovat vodu přinášenou monzuny na horší časy. Už v 9. století se Khmérové pustili do budování gigantického zavlažovacího systému, který byl dokončen sice až o 300 let později, ale výsledek byl skutečně mimořádný. Právě díky správnému hospodaření s vodou zde bylo možné uživit tak obrovské město s tolika obyvateli. Celý vodohospodářský systém zároveň sloužil jako dopravní síť. V období sucha pak bylo možné zavlažovat rýžová pole, přičemž právě nadbytek rýže zajistil rozmach khmérského království.

Jedna z nejpalčivějších otázek, která badatele trápí, je také to, proč bylo toto obrovské sídlo tak náhle opuštěno. Objevila se celá řada teorií, podle nichž byla na vině válka s Thajskem vrcholící roku 1431, přelidnění, přestoupení panovníků k buddhismu či skomírající obchod. Podle posledních dostupných analýz se ale zdá, že za kolapsem říše stálo to samé, co na jejím počátku – voda. Udržovat v chodu rozrůstající se vodní systém, jenž hrál v životě milionového sídla rozhodující roli, bylo postupem času stále složitější. Vědci zjistili že ve 14. století a na počátku 15. století sužovalo oblast extrémní sucho a do rezervoárů přitékalo jen málo vody, potřebné k závlaze rýžových polí. Následná neúroda pak mohla vyvolat vlnu hladomorů, jež nakonec přinutily panovníky přesunout hlavní město do Phnompenhu.

Dnes v Angkor Vat přebývají buddhističtí mniši, kteří zde žijí nerušeným životem dle vlastních pravidel. Chrám je pravidelně navštěvován mnoha turisty a patří k nejvyhledávanějším památkám Kambodži.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *