Násilí na Antarktidě. Život v ledové pustině si vybírá svou daň

Proč vlastně není Antarktida trvale osídlená? Hlavním důvodem je samozřejmě drsné klima, ale také to, že dlouhodobý pobyt v ledové pustině si vybírá vekou daň na lidské psychice. Od doby, kdy se na Antarktidě začalo se systematickým výzkumem, se tam odehrálo až příliš velké množství násilných činů. Je to jen náhoda?

Násilí v ledové pustině

Na samém západním cípu Antarktidy leží výzkumná stanice Bellingshausen. Sídlí právě zde, jelikož díky mořským proudům je tato oblast klimaticky příznivější než jiné části ledového kontinentu. Průměrná teplota uprostřed zimy se zde pohybuje okolo 6 stupňů pod nulou a v létě dokonce mírně stoupá nad bod mrazu. Přesto je zde mimořádně obtížné dlouhodoběji přežívat a každý, kdo zde nějako dobu stráví, pochopí, jak velký tlak na psychiku zde vzniká.

Loni třeba obletěla svět zpráva o konfliktu tří členů týmu, kteří na základně pobývali. Tehdy bylo na místě jen 14 lidí a měli za sebou už šest měsíců tuhé zimy, kdy prakticky nevychází slunce. Jeden z techniků, značně posilněný alkoholem, vyprovokoval jiného člena týmu, který se po něm vrhl s nožem v ruce. A to i přesto, že byli docela dobří přátelé a znali se již přes čtyři roky.

Napadený byl s několika bodnými ranami okamžitě transportován do nemocnice v Chile, kde tři dlouhé týdny bojoval o život. Naštěstí přežil a vrátil se do své vlasti. Pobyt na základně ale skončil i pro útočníka. Ten byl odsouzen k domácímu vězení a nyní čeká na soud za pokus o vraždu. Sám ale tvrdí, že mu jen “ujely nervy” a svému kolegovi nechtěl ublížit.

Bohužel nešlo zdaleka o výjimečný incident. V ledové pustině jižního pólu se takových násilností odehrálo už po více. Tento ještě dopadl poměrně dobře, ale Antarktida zažila i daleko tragičtější příběhy. Za posledního století se tam odehrálo dokonce hned několik vražd. K první a patrně té nejznámější došlo roku 1959 na základně Vostok. Šachová partie dvou vědců se zvrhla v hádku a jeden z hráčů napadl svého protivníka sekerou. Ten vážným zraněním podlehl.

Podobně nešťastně mohl skončit i další příběh na australské Mawsonově základně. V roce 1950 se začal jeden ze členů týmu chovat velmi agresivně a nezbývalo než jej zamknout v izolované místnosti. Dodnes se neví, co za jeho zmateným chováním stálo, ale byl prý velice nebezpečný a pro zbytek výpravy představoval vážné nebezpečí.

Náročný život polárníků

Je jasné, že dlouhodobá izolace v náročných životních podmínkách má vážný dopad na mentální stav člověka. Už v 80. letech se začalo pracovat na prvních výzkumech, které se měly zaměřovat právě na otázku, jak pobyt v pustině ovlivňuje chování člověka. Ukázalo se, že největší problém jsou vzájemné vztahy členů týmu – ve stísněném a omezeném prostředí totiž není kam utéct, ani kam se schovat. Nedostatek soukromí vede k doslova vyhrocené atmosféře a typicky propuknou příznaky tzv. ponorkové nemoci.

Členové týmu většinou začnou dobrovolně volit samotu svých pokojů, čímž se ale ještě prohlubuje tíživý pocit izolace a opuštěnosti. To vede k depresím, k větší míře sahají po alkoholu, a to je dostává do začarovaného kruhu, ze kterého není úniku. Ani více než 30 let po zveřejnění výzkumu se ale, zdá se, nepodařilo najít vhodné řešení.

V zimních měsících se tedy počty badatelů na základnách snižují na minimum, aby se eliminovalo riziko konfliktů. Někteří však kvůli výzkumu zůstat musí a to se řadě z nich nelíbí. V roce 1983 dokonce jeden z lékařů usiloval o “vyhoštění” tak, že základnu zapálil.

Alkohol, metla lidstva

Uvedené případy mají většinou jedno společné – do hry vstupuje i alkohol. Na Antarktidě je o mnoho snadnější podlehnout návykové látce než kde jinde. Často je to pro badatele jediná cesta jak se cítit lépe – a také jak se alespoň pocitově zahřát. Navíc je na základnách většinou čistě mužská společnost, kde se takový nešvar snadněji rozšíří. Prohibice se však v žádném případě neplánuje. Je nutno připustit, že alkohol je pro mnoho polárníků jednou z mála radostí, kterou si v mrazivé pustině mohou dopřát, a asi by tedy zákaz alkoholu neprošel. Například na základně McMurdo fungují během letní sezony hned tři bary. Ve skutečnosti to má zabránit nadužívání lihovin v soukromí.  Při samotářském popíjení totiž člověk snadněji ztrácí přehled o množství a většinou to přežene, což nemusí mít dobré následky.

Velkou záhadou také dodnes zůstává smrt australského astrofyzika Rodneyho Markse. Jeho úmrtí bylo doprovázeno náhlou horečkou a bolestí břicha. Během necelých dvou dnů se jeho stav natolik zhoršil, že mu nikdo nedokázal pomoci. Teprve po převezení těla do vlasti pitva odhalila příčinu smrti – otravu metanolem. Hypotéza o sebevraždě byla vyšetřovateli vyloučena a dost nepravděpodobná se zdála i možnost, že by šlo o nešťastnou náhodu. Zbývalo tedy jediné vysvětlení – že Markse někdo otrávil úmyslně. Kdo a proč – to se už asi nikdy nedozvíme.