Baterie vykoupené tvrdou prací. Kobaltové Kongo je závislé i na dětské práci

Nerostné bohatství je stále pod drobnohledem řady velkých firem, které doufají, že na něm zbohatnou. Zatímco v některých částech světa začínají být některé zásoby již zcela vyčerpané, stále se najdou taková místa, kde se předpokládají velká naleziště v hodnotě milionů dolarů. Mezi ně patří i středoafrické Kongo. Těží se zde měď, cín, zlato i diamanty a posledních letech také stále žádanější surovina – kobalt. Jeho těžbu, za kterou platí vlastním zdravím ti nejchudší horníci, však z velké části halí hradba mlčení.

Nepostradatelný v bateriích

Kobalt je dnes tolik žádaný především proto, že je nepostradatelný při výrobě lithium-iontových baterií. Ty pohání naše smartphony, notebooky, ale třeba i nové elektromobily, které mají být údajnou budoucností dopravy. Jenže za tento byznys nejvíce platí místní, kteří pracují v hrozných podmínkách s nárokem na mizivou mzdu, ze které jen stěží zvládnout uživit sami sebe.

Poptávka po kobaltu celosvětově vzrůstá a globální potřebu naplňují dělníci – včetně dětí –, kteří pracují v tvrdých a nebezpečných podmínkách. Podle odhadů se do podzemí pro kobalt vydává na sto tisíc horníků, kteří dolují pouze pomocí primitivních nástrojů do hloubky stovek metrů, aniž by kdokoliv dbal o jejich bezpečnost. To má samozřejmě za následek řadu zranění či úmrtí, ale také neustálé vystavování se toxinům, které způsobují dýchací problémy nebo i deformace u novorozených dětí.

Cesta z dolů až do vašeho přístroje

V poslední době se ale světová média stále více začínají zajímat o to, odkud a kudy vede cesta kobaltu až do továren na výrobu těchto elektrických zařízení. Černá surovina plyne od malých konžských horníků k jediné čínské společnosti, Congo DongFang International Mining, dceřiné firmě největšího producenta kobaltu na světě – Zhejiang Huayou Cobalt, který dodává materiál předním výrobcům elektroniky. Přitom některé firmy, v čele s Applem, slibují, že dokážou zamezit tomu, aby se na výrobě jejich produktů podílely i suroviny získané dětskou prací. Podle médií je to prakticky nemožné vyloučit nebo vůbec nějak kontrolovat.

Až šedesát procent veškerého světového kobaltu pochází z Demokratické republiky Kongo, ze země chaosu a bující korupce, jež zápasí s dlouhou historií drancování svého bohatství. Před sto lety se začal z tehdejší kolonie Belgické Kongo vyvážet kaučuk a slonovina. Dnes, padesát let po získání nezávislosti, přitahují pozornost obchodníků vzácné nerosty. Na dotaz médií čínská společnost Zhejiang Huayou Cobalt skutečně potvrdila, že nemají nad kontrolou pracovní síly žádný přehled a že netuší, zda se na hornických pracích podílí i děti nebo mladiství. Dokud se o tom nezačalo mluvit, každému to bylo docela jedno. Místní správa v konžského města Kolwezi, kde se těží nejvíce, ale potvrzuje, že v dolech skutečně děti pracují. Konžská administrativa ale nemá metody a finance, aby problém mohla řešit sama. Není pravděpodobné, že by těžební společnosti z Konga někdy odešly, a to z prostého důvodu – svět potřebuje to, co africká země má. V současnosti neexistuje metoda, jak by se potřeba kobaltu dala obejít a lithium-iontové baterie mají představovat do značné míry budoucnost využívání elektro spotřebičů.

Srdce kobaltové produkce

Město Kolwezi oplývá kobaltem a mědí, jež se často nacházejí na stejných místech. Kvůli významné ekonomické roli se oblasti říká „plíce Konga“, neboť bez ní by stát nejspíš finančně vůbec nepřežil. Kolwezi se rozkládá podél dvouproudové rychlostní silnice, po které duní náklaďáky po okraj naložené nerosty směrem k 250 kilometrů vzdálené hranici se Zambií. Materiál pak míří do přístavů Tanzanie nebo jižní Afriky a pak dál do Asie, kde se vyrábí drtivá většina lithium-iontových baterií. Pracovníci v dolech nemají žádné specializované vybavení, pracují pouze s ručními nástroji a svítí si slabými čelovkami. Kopáči nedisponují mapami ani průzkumnými vrty. Místo toho mají intuici. Žluté květiny se prý považují za znamení, že se pod zemí nachází měď. Podobně pomáhá v hledání rostlina s drobnými zelenými kvítky, které se zde říká „la fleur du cobalt“ („kobaltová květina“).

Hon za úlovkem

Ačkoliv legálně smí dělníci pracovat jen na několika místech, ve skutečnosti se dolování provádí prakticky kdekoliv je naděje, že bude něco objeveno. Když se podařilo před pár lety najít velké kobaltové ložisko uprostřed hustě osídlené čtvrti Kasulo, začali kopáči hloubit přímo v udusaných podlahách svých domů, a vytvořili tak rozlehlý podzemní labyrint. Bez této práce by totiž pravděpodobně neměli už vůbec nic. Řada z nich se tedy ani neodvažuje si nijak stěžovat. Mít alespoň nějaký příjem je lepší než nic. Na naše poměry jsou ale jejich mzdy skutečně tristní. Zaplaceno dostanou jen pokud něco najdou, a jsou to maximálně tři dolary za den, tedy asi 65 korun.

Dětská práce

Nikdo neví přesně, kolik dětí v konžském kobaltovém průmyslu pracuje. Fond UNICEF v roce 2012 odhadl zmíněný počet na 40 tisíc a studie Agentury pro mezinárodní rozvoj z roku 2007 zjistila, že jen v samotném Kolwezi jde o čtyři tisíce dětí. Většinou se věnují ženské práci, tedy promývání rudy a rozeznávání hodnotných nerostů. Jakmile ale mají dost sil, mohou vyrazit do dolů jako muži. Mzda za jejich práci je ještě nižší, maximálně dolar denně.

Inženýři se už roky pokoušejí vyrobit nový typ baterie, který by se bez kobaltu obešel, ale průmysl na něm zatím zůstává závislý. Loni se cena za tunu vyčištěného materiálu pohybovala mezi 20 a 26 tisíci dolarů, tedy 500 až 650 tisíci korun. Celosvětová poptávka se za posledních pět let ztrojnásobila. S nárůstem výroby elektromobilů pravděpodobně cena dále raketově poroste.