Aerem až do Afriky. Připomeňte si výpravu šestice žen, které ohromily svět

Jestli si myslíte, že ve 30. letech 20. století mohly ženy tak akorát stát u plotny a příliš se nemíchat do mužských záležitostí, pak vás tento příběh jistě překvapí. V roce 1934 se totiž šestice českých žen rozhodla, že je jim to doma malé, nasedla do auta a vypravila se na nevídanou expedici. Jejich cílem se stala severní Afrika, země proslulá řadou válečných konfliktů a ne zrovna přívětivým přístupem k ženám obecně.

Netradiční reklama

Tím, kdo celou akci zorganizoval, se stala hvězda československého automobilismu Eliška Junková. Její jméno v té době nebylo neznámé. Od podzimu 1933 pracovala v obchodním oddělení dodávek pneumatik u firmy Baťa a v rámci propagace navrhla vedení automobilky Aero právě tuto netradiční výpravu na černý kontinent. Pointou celé akce mělo být právě to, že se jí zúčastní šest žen, které pojedou ve třech automobilech značky Aero 1000 s obutím od Bati. Nápad na reklamu to byl rozhodně netradiční. Hlavním cílem měla být samozřejmě prezentace kvalit automobilky, pneumatik i průmyslové vyspělosti Československa a pro tento účel se tato netradiční výprava zdála zcela ideální. Mladé ženy totiž byly magnetem na zahraniční novináře, což bylo samozřejmě žádané a vítané. Ženská expedice totiž tehdy představovala skutečně věc nevídanou, a tak nebylo divu, že o ni byl takový zájem.

Ženy a dva ochránci

Výprava si podle barvy automobilů vysloužila název Modrý tým Aero a mimo šestici žen ji tvořili i „mužští ochránci“ v osobě kapitána expedice Františka Elstnera a mechanika Vladimíra Kavaliera. Zatímco ženy jely po dvojicích v reklamních vozech, doprovodu byl vyhrazen čtvrtý vůz s větším zavazadlovým prostorem na náhradní díly, zásobu oleje a nářadí.

A kdo byly ony dobrodružné ženy? Za volant usedly zkušené a otřílené řidičky Ela Slavíková, Věra Vlčková a Zdenka Veselá, jež patřily k vynikajícím českým motoristkám. Zbytek týmu tvořily Elstnerova manželka Eva, sestra mechanika Eliška Kavalierová a Helga Martenová, což byla manželka filmového režiséra a producenta, který výpravu dokumentoval. Řídit ale uměly pouze tři řidičky za volantem, zbývající tři ženy v životě za volantem neseděly. I tak ale měly o zábavu postaráno – měly za úkol psát reportáže, forografovat nebo i tlumočit.

Na Modrý tým čekala cesta dlouhá více než 14 000 km, na jejíž zdolání se počítalo se 40 dny. Kolona vyrážela z Prahy a trasa vedla přes Štrasburk, Marseille, Alžír, Fez, Casablanku, Tiznit, Ceutu, Gibraltar, Madrid a Paříž zpátky do hlavního města Československa. Počítalo se tedy s tím, že expedice za den urazí asi 350 km různorodým terénem, přičemž střídání v řízení nepřipadalo v úvahu. Už to znělo jako poměrně náročný úkol, kterého se ale ženy nikterak nezalekly.

Eliška Junková

Zimní putování

Celá akce měla odstartovat v sobotu 24. února 1934, kdy se výprava sešla u budovy Autoklubu RČs. Zde před zraky diváků a médií Eliška Junková slavnostně cestu započala. A dobrodružství mohlo začít. Už krátce po opuštění Prahy dohnalo expedici studené zimní počasí a provázelo ji prakticky až do Alžíru. Během přeplouvání Středozemního moře se navíc ke sněžení přidala i silná bouře, a tak se dlouhá cesta na lodi proměnila doslova v noční můru. Voda zalévala palubu a dostávala se i do kajut, s jednou členkou výpravy se utrhlo lůžko a zbytek podlehl silné mořské nemoci.

Středem pozornosti a obdivu

V Alžíru na expedici ale čekalo vřelé uvítání, které snad útrapy plavby trochu zmírnilo. A podobně to bylo i na dalších místech na trase. Ženy se těšily velké oblibě i zájmu místních. Jelikož nezanedbatelnou část programu tvořila nezbytná reprezentace, musel se tým účastnit řady slavnostních večeří, které samozřejmě provázely dlouhé projevy a četné přípitky. A dámy byly častokrát po celém dni v autě natolik unavené, že stěží držely oči otevřené. Po probdělé bouřlivé noci na moři dokonce Eva Elstnerová při recepci skutečně usnula.

Modrý tým strávil v Alžíru několik dní a navštívil například i saharské oázy Bu Saada. Poté už následovala cesta na západ do Sidi Bel Abbésu, kde se výprava setkala s krajany sloužícími v cizinecké legii. Výprava pak jela dál do Maroka, kde se modré aerovky zastavily ve Fezu, Casablance a Marrákeši, který se měl stát cílem expedice. Dámy byly však v natolik dobrém rozmaru, že se rozhodly prodloužit jízdu do pohoří Vysokého Atlasu, až k okraji tiznitské pouště.

Výprava do hor

Strmou cestu do hor zdolaly vozy na výbornou. Když dosáhly Tiznitu, obrátily se konečně na sever, zpět k domovu. Tým putoval po pobřeží zpět do Casablanky a tamní druhý pobyt se proměnil ve velkou propagační kampaň. Středem zájmu byla nejen odvaha a vytrvalost motoristek, ale také výkon vozů, které je dovezly až vysoko do hor. Ženy tak setrvávaly na výsluní zájmu novinářů, funkcionářů autoklubu i veřejnosti a automobilka si mohla mnout ruce nad úspěšnou propagační kampaní.

Návrat domů

V Casablance ovšem došlo i k jediné vážnější nehodě během celé akce. Místní řidič taxi totiž neodolal a zastavil, aby pohledné výpravě zamával. Přehlédl však doprovodný vůz a naboural aerovku Elstnera a Kavaliera. Karambol naštěstí vůz zásadně nepoškodil. Stačilo jej opravit v autodílně a po několika dnech bylo možné pokračovat ve zpáteční cestě do Evropy.

Po překonání Gibraltarské úžiny stanul Modrý tým na území Španělska a přes Francii se vracel domů. Šestého dubna se auta i se svou posádkou konečně vrátila domů. Nejdřív je nadšeně uvítali v Plzni a o pár desítek kilometrů dál následovaly bouřlivé ovace v Praze. Přivítání odpovídalo náročnosti cesty, bylo skutečně velkolepé. Všechno natáčely i filmové společnosti FOX a UFA. Z hlediska dámského motorismu znamenalo 14 000 km absolvovaných během šesti týdnů přinejmenším evropský rekord. Expedice tak vlastně předčila očekávání svá i očekávání automobilky. Upoutala pozornost, ze které mohlo Aero těžit ještě hodně dlouhou dobu, a ženy si zajistily zážitek na celý život.

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *