Král Nabukadnezar II., který žil v období asi 630–561 př. n. l., měl rozhodně všechno, co by si úspěšný panovník mohl vůbec přát. Jeho vládu provázel jeden vojenský úspěch za druhým, byl neomezeným vládcem obrovské říše nazývané Babylonie a svůj talent se snažil uplatnit také ve stavitelství. Stavěl okolo Babylonu monumentální hradby, ale kromě toho nechal také kolem 6. století před Kristem postavit bájnou Věž jazyků. Do historie se však nakonec ještě daleko zásadněji zapsala stavba, která byla v budoucnu považována za jeden z divů světa, byť její existence asi navždy zůstane zahalena pod rouškou tajemství.
Svatba, která bere dech
Chrabrý bojovník a obávaný panovník si za ženu rozhodl vzít překrásnou Semiramis. Celé město bylo toho dne na nohou, aby mohlo spatřit exotickou krásku z Médie, která krále očarovala svým úžasným šarmem. Po několikadenním svatebním veselí se život vrátil zpět do zaběhlých kolejí. Nabukadnezar překypoval láskou a štěstím, ale zdálo se, že jeho žena tak nadšená a veselá nebyla. Panovník tedy zjišťoval, co jeho milované chybí.
Semiramis přiznala, že jí chybí hory, rostliny a květiny, na které byla zvyklá ze své vlasti. Nabukadnezar dobře věděl, že babylonská poušť zdaleka není tak malebná jako domov jeho nevěsty, a proto toužil najít způsob, jak jí přinést alespoň kousek radosti. Rozhodl se proto k sobě povolat skupinu zahradníků a stavitelů a přikázal jim, aby vybudovali velkolepé zahrady se vším, co si jeho žena bude přát.
Nakročeno ke světovému divu
Budování zahrad započalo skutečně ve velkém a v jednom z největších tehdejších měst vyrostla obrovská hora a stupňovité terasy dosahující výšky 25 metrů. Na každé terase pak byla postavena galerie hustě osázená těmi nejkrásnějšími exotickými rostlinami. Zahrady přesahovaly jedna přes druhou a architektonicky se jednalo skutečně o jedinečné dílo. Když byla konstrukce dokončena, osázely se terasy ještě stromy a trávou, aby se celá hora skutečně zazelenala.
Jak fungovalo zavlažování?
Po terasách stékalo velké množství malých pramínků vody, aby měla zeleň potřebnou vláhu. Životodárná tekutina byla podle všeho získávána důmyslným systémem pump až na samý vrcholek zahrad přímo z řeky Eufratu. Dodnes však není jasné, jak takový systém vlastně přesně vypadal, a vědci si marně lámou hlavu nad tím, jak se vůbec podařilo něco takového navrhnout a zbudovat s tehdejšími technologiemi. Jestliže totiž tento div světa skutečně existoval, zavlažovací pumpy by musely vytlačit na vrchol zahrad přes neuvěřitelných 30 000 litrů vody denně.
Zdroje mlčí
Verzí, jak se voda přesně využívala k zavlažování zahrad, je hned několik. Jenže než se vůbec historici pustí do zkoumání této otázky, stojí před nimi jedna ještě palčivější. Byly zahrady skutečné nebo se jedná jen o výmysl? Tajemství kolem visutých zahrad přiživuje i fakt, že se o nich nezmiňují původní babylonské texty a ani známý historik Hérodotos o nich také nic nenapsal.
Podobně zoufalá situace je i ohledně vykopávek. Určitá naděje vzplanula, když se německá skupina archeologů pod vedením Roberta Koldeweye na údajné místo zahrad vydala na přelomu 20. století a chtěla zde provést rozsáhlý archeologocký výzkum. Jenže dvacet let kopání nepřineslo nějaké zásadní výsledky.
Bylo odkryto množství staveb i hradeb města. Až ke konci pátrání byly objeveny zbytky části stavby se čtrnácti pokoji a klenutými stropy, kdy jeden ze spodních pokojů měl v podlaze asi tři šachetní otvory, což musely být pozůstatky čerpadlových systémů. Kromě toho byly u Eufratu nalezeny masivní základy něčeho, co ale vědci nedokázali spolehlivě vysvětlit. Jenže tohle k prokázání existence Semiramidiných zahrad prostě nestačí. Proč by se o nich žádné dobové prameny nezmiňovaly?
Je to jen legenda?
Nedostatek důkazů o existenci visutých zahrad samozřejmě vedl většinu vědců k závěru, že zahrady buď vůbec neexistovaly, nebo se prostě nacházely někde jinde. To je také závěr odbornice Stephanie Dalleyová z orientálního institutu Oxfordské univerzity, která se výzkumu věnuje bezmála 20 let. Znovu a znovu zkoumala písemné památky a byla přesvědčena, že se zahrady někde skrývat musí.
Nečekaný závěr
Tato vědkyně nakonec přišla s poměrně překvapivým zjištěním, kdy tvrdí, že zahrady se v Babyloně vůbec nenacházely, ale stály jinde. Její teorie hovoří o visutých zahradách, které se nacházely více jak 480 kilometrů severně od Babylonu. Mělo se jednat o Ninive, město blízko dnešního města Mosul v Iráku. Toto město, které leželo na druhém břehu Eufratu, by mohlo být pro stavbu zahrad mnohem vhodnější. Protékala jím totiž malá řeka, jejíž břehy nechal král vyložit kameny. Zde pak také nechal přebudovat i svůj palác, postavil nad ním terasy a palác spočinul na jejich vršku.
Když se podíváme pozorně na reliéfy na stěnách zbytku paláce města Ninive, je patrné, že je na nich vyobrazen palác obklopený rozsáhlým parkem a zelení, jež se rozpínala od paláce přes terasy až k samotné řece. Jak ale mohlo dojít k takové mýlce ohledně místa zahrad? Podle všeho se mohlo jednat o zmatení pojmů. Asyřané totiž v roce 689 před Kristem Babylon vyplenili a Ninive bylo po této události nazýváno jako Nový Babylon. Ostatní otázky však stále zůstávají nezodpovězené a asi nikdy se už nedozvíme, jak to bylo doopravdy. Každý si tedy můžeme vybrat verzi, která se mu zamlouvá nejvíc.
ZDROJ: Časopis EPOCHA, vydavatelství Rf-hobby
ZDROJ obrázku: Autor/ka fotografie: SevenStorm JUHASZIMRUS: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/priroda-kvetiny-zahrada-okvetni-listky-381739/
Napiš komentář