Nejdražší housle světa se rodí z italských lesů. Každý detail hraje v procesu výroby roli

Nemusíte být asi ani znalci hudby, abyste tušili, co jsou to stradivárky. Jedná se o vůbec nejdražší housle světa. Jejich tajemství spočívá třeba v unikátním laku. Nejdůležitější je ale samozřejmě dřevo, které dodnes pochází ze stejného lesa jako kdysi. Výroba je velice náročná a pečlivě se musí dodržet každý krok, takže i proto může jejich cena šplhat k astronomickým částkám.

Vzácný les

Stradivariho les červených smrků najdete v italském národním parku Paneveggio v trentinském údolí Val di Fiemme. Doslova na každém kroku zde uvidíte růst vzrostlé smrky. Můžete tedy snadno nabýt dojmu, že přeci kvalitní dřevo je dostupné velice snadno, tak proč je to tak velké téma? Tak jednoduché to ale není. Hodně záleží na kvalitě lesa a také na klimatických podmínkách. Aby vzniklo skutečně to pravé dřevo, ze kterého se mohou vyrobit jedny z nejkvalitnějších houslí na světě, je nutné spojit dohromady několik faktorů.

Už i jen dřevo z jedné části masivu je odlišné od toho, které roste na druhé, jižní straně. Právě na severní straně totiž koncem 17. století vrcholila malá doba ledová, která zajistila, že stromy, které zde rostly, měly mimořádně pružné dřevo, které dobře rezonuje a dokáže šířit zvuk zcela jinak než jiné dřevo, byť z podobné lokality. Právě proto jsou housle stradivárky tak jedinečné. Stále také platí, že ani z této části lesa se na výrobu takto kvalitního nástroje nehodí každý strom. Pozná se to ale teprve, když se pokácí.

Není dřevo jako dřevo

Z lesa putuje dřevo do skladů, které jsou velmi dobře větrané, aby nezačaly hnilobné procesy a dřevo neztratilo na kvalitě a pružnosti. Zde leží přibližně dva roky, během nichž klesne jeho vlhkost na 12 procent. I dnes je přes veškeré technologie těžké Stradivariho umění napodobit. Dřevo se třeba tehdy po pokácení plavilo několik dní po řece a horská voda ho dokonale pročistila. Proto se i dnes testuje metoda namáčení dřeva do vody a sleduje se, co to s kvalitou výsledného produktu udělá. Dřevo z nenápadného skladu na kraji Stradivariho lesa putuje do celého světa, aby z něj vznikly ty nejlepší housle, kytary i violoncella. Každé z uskladněných polen má cenu zhruba tisíc korun, takže dřeva je tady za miliony. Samotné dřevo však ještě není zárukou kvalitního nástroje, hodně samozřejmě záleží i na jeho zpracování.

Umění mistra je nenahraditelné

Dokonalé nástroje tedy mohou vznikat v různých částech světa, ale také v samotném údolí Val di Fiemme. Ve své malé dílně mezi bytovkami to dokazuje Cecilia Piazzi, která se houslařkou učila na přelomu tisíciletí právě v Cremoně. Teď už má sedm let svoji vlastní dílnu. Jedny housle prý zaberou až dva měsíce. Dnes již úspěšná houslařka pracuje hlavně pro věhlasné prodejce nástrojů. Čím dál více jí ale přibývají také zakázky od samotných hudebníků, kteří kouzlo jejích prací postupně objevují. Cena takového nástroje tedy odpovídá nejen kvalitě použitého dřeva, ale také ruční práci mistra houslaře. Za jeden nástroj si Cecilia naúčtuje zhruba sto padesát tisíc korun.

Možná to zní jako dost, ale ve světě nástrojů top ještě nic není. Za ty vůbec nejdražší totiž platí původní stradivárky od mistra Angonia Giacoma Stradivariho, kterých je na světě jen pár stovek a jejich cena stoupá k desítkám milionů korun. A samozřejmě s plynoucím časem ještě poroste. Tento italský houslařský mistr si v roce 1680 zřídil dílnu v italské Cremoně. Při výrobě nástrojů začal experimentovat s tloušťkou dřeva, různými laky a dalšími změnami v konstrukci houslí. Za svůj život vytvořil asi 1 100 houslí, viol, violoncell a kontrabasů. Dnes je originálních kusů stále méně. Doléhá na ně samozřejmě zub času, ale přesto neztrácí na své jedinečnosti.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *