Závod 24 hodin Le Mans je poměrně všeobecně známý a mnoho lidí již také bylo seznámeno s tragédií, která se během něj odehrála. V 50. letech nebyl tento nejslavnější automobilový závod jen obrovskou podívanou pro diváky, ale v náročném období, kdy se svět stěží vzpamatovával z druhé světové války, představoval i velmi vítané povyražení. Na ročník 1955 se sjelo do francouzského městečka Le Mans přes tři sta tisíc diváků, kteří ale netušili, jak blízko se ocitnou smrti.
Zatímco dnes jsou pravidla ohledně počtu jezdců v týmech jasně daná a je také stanoveno, že v každém voze se vždy střídá celkem trojice pilotů, v 50. letech si s bezpečností a nějakými omezeními nikdo příliš starostí nedělal. Třeba jen o tři roky dříve tento závod zvládl odjet domácí Pierre Levegh prakticky zcela sám. Pravděpodobně by také byl schopen dosáhnout při tomto extrémním kousku vítězství, ale smolně se mu po 23 hodinách porouchal vůz. V roce 1955 stál tak bezmála padesátiletý Levegh na startu znovu, ale dobře věděl, že konkurence bude skutečně velmi náročná, a tak Levegh společně s kopilotem Fitchem obsadili jeden z továrních vozů automobilky Mercedes Benz. V druhém pak měl své místo úřadující mistr světa F1 Juan Manuel Fangio z Argentiny a také jeho kolega Stirling Moss. Mercedesu pak významně konkuroval zejména Jaguar, jehož hlavním trumfem měl být další pilot F1 Mike Hawthorn.
Stačí málo a neštěstí je na světě
V úvodních fázích závodu se na čele závodu držel Castelotti ve voze značky Ferrari, ale postupně o vedení začali bojovat právě Fangio a Hawthorn. Po dvou a půl hodinách se v čele stále držel Hawthorn, v poslední zatáčce před cílovou rovinkou a depem dokonce dostihl o kolo zpět jedoucího Lance Macklina, za oběma se držel Pierre Levegh, který byl ale také o kolo zpět, a skupinku uzavíral v tu chvíli druhý Fangio. Jenže pak došlo k nehodě, která poznamenala historii tohoto závodu skutečně nesmírně tragicky.
Stačila přitom jen série špatných rozhodnutí, které vyústily ve velmi závažnou kolizi. Hawthorn se rozhodl zajet do depa, ale než tak učinil, chtěl ještě předjet Macklina. Dostal se před něj, ale následně musel ostře dupnoutna brzdy, aby se trefil do boxu. Překvapený Macklin strhl volant doleva, aby se vyhnul střetu, ale právě v ten moment jej zleva předjížděl rychlostí přes 240 kilometrů v hodině Levegh. Ten už nestihl nijak zareagovat, jen stihl dát znamení za ním jedoucímu Fangiovi. Díky tomuto gestu vyvázl argentinský mistr světa bez jediného škrábnutí.
Zatímco se prosmýkl mezi Hawthornem a Macklinem, Leveghův Mercedes vletěl v plné rychlosti na Macklinův vůz. Ten v tu chvíli posloužil v podstatě jako jakýsi odrazový můstek, odkud se vůz doslova katapultoval přímo mezi diváky. Levegh vypadl z auta na silnici a kvůli silnému nárazu byl na místě mrtev. Odtržená kapota některé diváky doslova setnula. Motor, který při nárazu vyletěl z auta, pak explodoval jako granát a proražená palivová nádrž spustila ohromnou ohňovou explozi, která vmžiku zachvátila celý vůz do plamenů. Vůz byl naneštěstí vyroben s pomocí tehdy revoluční technologie převážně ze slitin hořčíku, kvůli čemuž měl také nižší zápalnou teplotu. S touto slitinou neměli hasiči absolutně žádné zkušenosti, takže i když zasáhli téměř okamžitě, nedařilo se jim plameny nijak zkrotit. Byli naprosto bezradní.
Šílenství a hysterie
Asi se není čemu divit, když řekneme, že na místě se rozpoutal naprostý chaos. Všude kolem byli mrtví nebo zranění lidé, krev, části těl, neuhasitelný oheň… prostě apokalypsa. Oficiální záznamy uvádějí 84 mrtvých včetně Pierra Levegha. Macklin z havárie vyvázl, ale při pokusu ovládnout ve smyku svůj vůz bohužel srazil jednoho z přihlížejících, který svým zraněním podlehl.
Jenže to nejhorší bylo snad hlavně to, že závod dále pokračoval. Organizátoři se totiž báli, že kdyby byl závod zrušen, odjíždějící diváci by mohli zablokovat průjezd sanitkám, takže se rozhodli, že bude rozumnější, aby závod dále pokračoval. Až před půlnocí se Mercedes ze solidarity k obětem rozhodl stáhnout oba své zbývající vozy, i přesto, že v té době byly na přídi celého závodu. Pro velmi hořkosladké vítězství si tak dojeli Hawthorn a střídající pilot Bueb, kteří nadšeně slavili, a to že opodál zemřely desítky lidí je zřejmě příliš nezajímalo. Druhý den obletěly obrázky z Le Mans celý svět. Na řadě titulních stran pak byly snímky Hawthorna s Buebem, jak stříkají šampaňským, které skutečně v danou chvíli působily neuvěřitelně necitelně a bez špetky taktu.
Závod už nikdy nebude jako dřív
Taková tragická událost samozřejmě zásadně ovlivnila nejen tento, ale i ostatní automobilové závody. Důsledné prošetření celé události prokázalo, že za ni nemohl žádný z pilotů, ale pořadatelé se okamžitě poučili. Pro další ročníky byla depa oddělena od dráhy, okruh prošel změnou, a hlavně byly lépe ohrazeny divácké tribuny. Nehoda zároveň rozpoutala debaty o bezpečnosti automobilových závodů a třeba ve Švýcarsku jsou v reakci na právě tuto tragédii okruhové závody dodnes zcela zakázány.
A co bylo dál?
Mike Hawthorn následně vystoupal ve své kariéře ještě výše, když se stal v roce 1958 mistrem Formule 1, ale dva měsíce nato se zabil při dopravní nehodě, když chtěl předjet pomaleji jedoucí auto. Bylo mu pouhých 29 let. Juan Manuel Fangio přidal ke dvěma titulům mistra světa Formule 1 ještě tři další. Lance Macklin se v září 1955 účastnil dalšího závodu, ale opět se přimotal do smrtelné nehody. Snad i proto se rozhodl automobilové závody jednou provždy opustit a zemřel v roce 2002. Automobilky Mercedes-Benz dokončily zbylé závody ročníku 1955 a stáhly se z motoristického světa, aby se na okruzích znovu objevily až v roce 1985.
ZDROJ: Časopis EPOCHA, vydavatelství Rf-hobby
ZDROJ obrázku: Pixabay
Napiš komentář