Tunelem až na Jadran. To mohla být realita, která ale zůstala jen na papíře

I když už jsou dnes dovolenkové možnosti stále širší a šírší, stále platí, že Jadran patří mezi oblíbené stálice českých turistů. Řada z nich nedá dopustit na teplé a čisté jadranské moře a známé prostředí. A to i přesto, že v posledních letech už dovolená na Jadranu nevyjde zrovna levně. V dobách normalizace se ale rýsoval dokonce i takový plán, že by mělo být možné dostat se k moři za pouhých 2,5 hodiny díky speciálnímu tunelu. Proč se tento odvážný plán nakonec neuskutečnil?

V 60. letech minulého století ovládly titulky novin ambiciózní scénáře. Měl být vybudován 400 kilometrů dlouhý podzemní tunel, který by vedl pod Alpami až k Jadranu ,a díky rychlovlaku by se k moři mělo být možné dostat za něco málo přes dvě hodiny. Mělo se jednat o revoluci, která by změnila nejen dopravu osob, ale také zboží. Česloslovensko se mělo stát významným dopravcem a pro místní občany mělo být již v blízké době možné otočit se k moři třeba jen na víkend.

Odvážná, ale proveditelná vize

Zní vám to celé tak nějak neuvěřitelně a snad možná i smyšleně? Tentokrát se ale jednalo o reálný projekt. Celý návrh stál na detailně propracovaném plánu tunelu rychlostní železnice, jenž by ústil na umělý poloostrov ve vlastnictví československého státu. Jednalo se o reálný návrh, který byl v plánu a měl být dalším z mnoha úspěchů socialistické republiky. Tunel měl začínat nedaleko Českých Budějovic, dále by pak vedl přes rakouský Linec až do destinace přímo na pobřeží Jadranu.

A světe div se, tato myšlenka se ani nezrodila v hlavě odvážného architekta, nýbrž o nic menšího vizionáře ekonoma – profesora Karla Žlábka. Ten nad svým projektem několik let detailně uvažoval až jej v roce 1975 převedl do konkrétní podoby s přesnými čísly. Profesor Žlábek byl velmi uznávaným člověkem ve svém oboru, který studoval v zahraničí a mohl se pyšnit mnoha úspěchy. Jeho návrh tedy rozhodně nebyl pomatenou futuristickou vizí, ale skutečně proveditelným projektem. Ve svém návrhu vycházel z historických prací, které vznikly po první světové válce, kdy bylo v rámci Versailleských smluv Československu přislíbeno přímé železniční spojení s oblastí Jaderského moře.

Tranzitní země

Pokud se ale domníváte, že tunel měl sloužit především ke snadnějšímu přístupu k přímořské rekreaci, pak se mýlíte. Hlavní význam měl být především ekonomický. Přístup k moři by totiž mohl radikálně zvětšit možnost zahraničního obchodu. Z naší vnitrozemské vlasti se měla stát tranzitní země, odkud by zboží putovalo ze severu Evropy na jih. Celá trať měla měřit 410 km, z toho by 350 km připadalo na tunel. Vize byla taková, že denně by trasou mělo projet přes 200 nákladních vlaků, a to až rychlostí 120 km/hodinu. Denně by také na trať mohlo vyrazit téměř 40 osobních vlakových souprav, které by mohly cestovat ještě vyšší rychlostí. Vlaky by dorazily na uměle vytvořený ostrov, jenž by byl součástí československého území. Zde by byly mimo jiné slunné pláže se slunečníky a také velký přístav pro zaoceánské parníky.

Ve své době mluvila o tunelu média u nás i v Evropě. A tento odvážný projekt nadchl architekty i inženýry z mnoha států. Koneckonců dodnes se podzemní tunely často staví právě za účelem propojení jinak hůře dostupných oblastí. Jedním příkladem za všechny může být třeba tunel pod kanálem La Manche.

Základní kámen měl být položen v roce 1991 a stavba by pak trvala 30 let. Jenže jak už to tak bývá, na řadu přišly peníze, a to znamenalo ve finále stopku pro celý projekt. Logicky se jednalo o velmi nákladnou konstrukci, která měla vyjít asi na 300 miliard korun. Mnoho lidí ale uvádí, že kromě peněz byl další důležitý důvod i politický – tehdejší režim logicky nechtěl, aby se přes naše území dennodenně převáželo tak velké množství zboží i osob. A stejně tak se režimu nezdálo, že by tento tunel vytvářel až příliš snadné spojení se světem za železnou oponou. Ambiciózní projekt tedy zůstal jen na papíře.