Kočka není jako pes. Její nezávislost a samotářství má kořeny v historii

Podle některých se dá lidstvo rozdělit na dva nesmiřitelné tábory – tzv. kočičí lidi a psí lidi. Jak už název napovídá, jde o lidi, kteří buď preferují kočky, nebo naopak psy. Ať už jste vy sami součástí kteréhokoliv tábora, je jasné, že právě dvě zmíněná zvířata patří k těm, které lidi doprovází v jejich historii nejdéle a doposud patří k nejoblíbenějším domácím mazlíčkům. Ačkoliv se kočky na své evoluční cestě lidem v mnohém přizpůsobily, v jistém ohledu zůstávají neochvějně zajedno se svými divokými předky – v nezávislém a samotářském životě. Možná i proto se jako domácí mazlíček nehodí kočka pro každého.

Domestikace byla bezpochyby jedním z významných faktorů ve vývoji naší civilizace. Mnohá zvířata, ale i rostliny se staly nedílnou součástí lidského společenství, což člověku přineslo řadu výhod, včetně pravidelného přísunu masa, pracovní síly nebo zdroje kůže na výrobu oblečení. Postupem času se ale z ryze praktického využití zvířat stalo i něco jiného – některé živočišné druhy jsme začali chovat i z ryze nepraktického důvodu – kvůli potěšení duše. Mezi nejoblíbenější domácí mazlíčky se brzy zařadili psi a kočky, kteří soupeří o titul našich hlavních společníků dodnes. Zapálení zastánci té které skupiny by jistě ihned předložili celou řadu důvodů, proč právě pes či kočka je ideální domácí mazlíček.

Skutečnost je ale taková, že mezi psy a kočkami existují propastné rozdíly. Zatímco psi jsou ryze smečková zvířata, která potřebují společnost a ráda jsou součástí větší skupiny, kočky jsou samotářky, které si rády organizují život po svém. Jejich samotářský život jim dává volnost a svobodu, a podle některých i možnost projevit svou tvrdohlavost.

Nezávislý společník

Podle dostupných pramenů lze také usuzovat, že kočka vlastně nikdy nebyla domestikována. Sama se rozhodla žít v blízkosti člověka a spíše dobrovolně zdomácněla, než že by člověk o její přítomnost vědomě usiloval. Kolem lidských sídel na Blízkém východě se kočky potulovaly zřejmě už před více než deseti tisíci lety a nerozlučným společníkem našich předků se staly přibližně před osmi až devíti tisíci lety. K lidem se začaly kočky připojovat přibližně v té době, kdy se začalo rozvíjet zemědělství. Zásobárny potravy a sýpky s ječmenem či pšenicí se brzy staly rájem pro hlodavce, a tudíž i pro kočky. Poblíž lidských příbytků nalezly tyto kočkovité šelmy dostatek potravy a lidem samozřejmě toto vzájemné soužití také vyhovovalo. A tak mnozí majitelé sýpek začali kočky přikrmovat, a ty měly ještě větší důvod, proč se od lidí příliš nevzdalovat.

Domestikace v etapách

Podle některých probíhala domestikace koček na etapy. Až donedávna jsme si mysleli, že zdomácnění koček proběhlo pouze jednou, a to přibližně před necelými deseti tisíci lety na Blízkém východě. Již dřív se však ukázalo, že malé šelmy žily přibližně před pěti tisíci lety také v okolí zemědělských usedlostí v Číně. Bylo zjištěno, že domestikace čínských koček proběhla nezávisle, a tento typ kočky dokonce pochází od jiného divokého předchůdce, od kočky bengálské. Výsledky tak naznačují, že domestikace sympatického zvířete se odehrála minimálně dvakrát, a to za velmi podobných podmínek – brzy po přechodu určité společnosti k zemědělskému způsobu života.

Mimořádně důležitou roli hrála kočka především ve starověkém Egyptě. Lidé ji považovali za ztělesnění či posla bohyně Bastet a spojovali ji i s dalšími božstvy. Kočky byly nedotknutelné a po smrti byly často mumifikovány. Neméně zajímavé je i to, že o mumie koček byl nebývalý zájem také v Anglii na konci 19. století. Nešlo zde však o ceněný historický artikl, nýbrž o velmi účinné hnojivo. V Británii tehdy skončilo v půdě odhadem devatenáct tun rozdrcených mumií.

Specifická role koček se ale prolíná prakticky všemi historickými obdobími. Například v Římě nebo v Číně symbolizovaly štěstí a dlouhý život a značné úcty se jim dostávalo i na císařských dvorech. Nic ze své důležitosti neztratily ani ve středověku, pouze se proměnil jejich kulturní status – přestaly symbolizovat cosi božského a lidé si je začali spojovat s peklem. Ubozí chlupáči pak často končili na hranicích společně s usvědčenými „čarodějnicemi.“

Samotáři

Všechny šelmy z podčeledi malých koček, mezi které patří kromě rysa, pumy, ocelota a servala právě kočka domácí, žijí obvykle samotářsky. Zatímco psovité šelmy loví většinou tak, že se snaží kořist uštvat, kočky volí jiný styl. Ke kořisti se snaží nenápadně přiblížit co nejblíže a pak využít momentu překvapení a zaútočit. Domácí kočky a jejich příbuzní ovšem běžně loví poměrně malou kořist a přítomnost více jedinců při takovém honu by byla kontraproduktivní. Jednak by rostla šance, že se predátor prozradí příliš brzy, a navíc by byla ulovená porce tak malá, že by bylo krajně nevýhodné se o ni ještě dělit. I proto je tedy pro kočky stále výhodnější pohybovat se spíše osamoceně. A toto chování se u nich projevuje i ve vztahu ke člověku.

Přesto domácí kočky již ušly poměrně velkou evoluční cestu a od těch divokých se v mnohém liší. Ve městech lze dnes například někdy najít poměrně rozsáhlá kočičí společenství, jejichž „členové“ však nevykazují žádné znaky sociálního chování a nedokážou ani účinně spolupracovat. Chovatelé koček také potvrdí, že kočka rozhodně není žádný asociál. Občas se k člověku ráda připojí, nechá se pohladit, zapřede nebo se láskyplně otře o nohu. Stále si však nechává velkou míru autonomie a rozhodně za vámi nebude běhat podobným způsobem jako pes.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

4 komentáře