Pokud jste četli populární román Poslední mohykán, jistě dobře znáte příběh o Čingačgúkovi a jeho spolubojovnících pronásledujících Maguu, únosce dcer plukovníka Monroa. Možná jste ale netušili, že celá zápletka má velmi reálný základ – a že se takových podobných příběhů odehrály stovky.
James Fenimore Cooper našel pro svou knihu inspiraci v únosu Jeminy Boonové, k němuž došlo v roce 1776. Jednalo se o dceru Daniela Boona, kterou společně s dalšími dvěma dívkami unesla skupinka Šošonů a Čerokíjů. Po třech dnech od únosu byli ale dopadeni samotným otcem, který skupinku únosců rozehnal. Dívkám se naštěstí tehdy vůbec nic nestalo a v zajetí strávily pouhé tři dny. Podobné štěstí však jiné dívky neměly. Jsou známy případy, kdy ženy prožily v zajetí měsíce či roky a někdy i zbytek života. Šťastný konec však měl příběh Mary Rowlandsonové.
Kruté boje o půdu
Její příběh se odehrál v 17. století, kdy osadníky v Nové Anglii zasáhl krutý konflikt s koalicí tamních indiánských kmenů. Hlavním předmětem sporu bylo především neoprávněné zabírání půdy. V čele povstání stanul náčelník Metacomet, který si ale od místních vysloužil přezdívku Filip, a proto se také tomuto konfliktu říká válka krále Filipa. Šlo o brutální a krvavý zápas, ve kterém padlo mnoho lidí a byly poškozeny mnohé osady. V roce 1676 byl Filip zabit, ale boje trvaly až do uzavření míru roku 1678, který stvrdil ovládnutí Nové Anglie kolonisty.
Osudný den
10. února 1676 skupina indiánů zaútočila na městečko Lancaster v Massachusetts. Útok byl nečekaný a místní se stěží dokázali bránit. Mezi přepadenými byla i Mary Rowlandsonová (1637–1711), manželka reverenda Josepha Rowlandsona. Její muž byl ale tou dobou pryč, a tak se Mary doma ukrývala sama. Během střelby byla zasažena do boku a zranění utržila i její šestiletá dcerka Sarah. Zranění ale nebyla tak vážná a Mary společně se svými třemi dětmi přežila – jako jedna z mála. Celkově z osady přežilo jen 24 osob, které si Indiáni mezi sebe rozdělili a vyrazili pryč z vypleněné vesnice. Pro Mary následovalo devět těžkých dní pochodu hlubokým sněhem, během kterých bohužel zemřela Maryina nejmladší dcera. Možná to tak ale bylo nejlepší pro všechny, jelikož indiáni již předtím vyhrožovali, že plačící dítě sami usmrtí.
Tři měsíce v zajetí
Krátce na to Mary její věznitel prodal do otroctví náčelníkovi Quannopinovi. Ten ji využíval jako posluhovačku a nosičku nákladu. Při jedné zastávce Mary šťastnou náhodou zjistila, že její čtrnáctiletý syn Joseph a desetiletá dcera Mary stále žijí. Indiáni se ale báli pronásledování a celá skupina se dále ubírala hustě zasněženou krajinou. Rodina tedy byla opět rozdělena. Cesta byla nesmírně náročná a Mary se musela potýkat s násilím indiánů i s hroznými životními podmínkami. Jelikož během zimy rychle došlo jídlo, skupina se z nouze živila i vařenými kopyty. Při dalším z řady přesunů překročila Maryina skupina řeku Connecticut a zamířila za samotným „králem Filipem“.
Konečně svoboda
Ve skutečnosti už ale měla největší útrapy za sebou. V táboře je konečně čekal odpočinek a trocha jídla. Mary se setkala i se samotným Metacometem, a jako zručná švadlena byla požádána, aby pro jeho syna ušila košili. I tento zdánlivě snadný úkol se ale neobešel bez potíží – Mary jako zapřísáhla křesťanka odmítla šít v neděli, pro což indiáni neměli pražádné pochopení a vyhrožovali jí smrtí.
Pak se ale na Mary usmálo štěstí – Metacomet jí dal zajímavou nabídku – propustí ji, pokud za ni dostane výkupné, čímž mělo být 20 liber, dva kabáty, půl bušle (něco přes 17 litrů) kukuřice a nějaký tabák. Trvalo ovšem týdny, než požadované výkupné dorazilo z Bostonu. Po třech měsících utrpení v zajetí byla ale Mary konečně propuštěna na svobodu. Vrátila se z něj hladová, zubožená a bez jednoho ze svých dětí. Po čase se Mary setkala se zbytkem své rodiny a v roce 1682 publikovala svůj příběh. Kniha, v níž nepřestávala ustavičně vzdávat díky Bohu, se rychle stala bestsellerem, tehdy vůbec tím prvním v americké historii.
Napiš komentář