V populaci patří jednoznačně k menšině. Statistiky uvádějí, že jich je jen 10 %. Dříve byli považování za nešikovné a byli násilně přeučováni. Řeč je samozřejmě o levácích, kteří to ale ani dnes nemají ve světě vždy jednoduché. I když už se dnes nemusí na sílu učit psát pravou rukou, přesto je pro vědce stále fascinují, jak je možné, že vůbec jsou, a co tento minoritní rys v populaci určuje.
Aby vědci našli odpověď na tuto otázku, začali zkoumat primáty, především šimpanze. Zjistili, že u tohoto živočišného druhu nedochází k vyhraněné preferenci jedné ruky jako je tomu u člověka. Jednoduše plus minus platí, že 50 % šimpanzů jsou praváci a 50 % leváci. Na základě toho vědci dospěli k názoru, že podobně to nejspíš měli i lidé v pravěku. Až v době bronzové, kdy lidé začali více využívat různé nástroje a zbraně, došlo k postupné preferenci jedné ruky napříč populací. Na druhou stranu jeskynní malby naznačují, že převaha praváku byla patrná již před dobou bronzovou, byť nejspíš ne tak výrazně jako v dnešním světě.
U neandertálců však již bylo zastoupení praváků velice srovnatelné s tím, jak je to dnes. Přibližně 90 % z nich byli praváci a jen 10 % leváci. Jak to ale vědci mohou vědět? Díky zkoumání zubních pozůstatků. Podle antropologů totiž neandrtálci jedli maso tak, že ho skousli zuby a sousto následně odřízli nožem, který drželi ve své dominantní ruce. Jelikož jim ale nůž občas poškrábal sklovinu, lze ze sklonu škrábanců snadno určit, kterou rukou nůž drželi – a to jednoznačně hovoří ve prospěch praváků.
Jak pravá ruka zvítězila?
Na první pohled se nezdá, že by existoval nějaký zásadní důvod, proč dominanci získala právě pravá ruka. Teorií je však hned několik. Jedna z nich vysvětluje převahu praváků tím, že bojovníci drželi ochranný štít v levé ruce, aby si chránili své srdce, tedy nejzranitelnější orgán těla, a pravou používali k boji. Postupem času se tak pravá ruka stala šikovnější a silnější. Jenže tato teorie by nutně vedla k tomu, že mezi muži je více praváků než mezi ženami, což se ale nikdy nepotvrdilo.
Za pravděpodobnější teorii platí spíše teorie dělby práce mezi mozkovými hemisférami. Je známo, že levá mozková hemisféra ovládá pravou polovinu těla a pravá hemisféra levou. Jakmile se začala rozvíjet řeč a ruční práce, byly na mozek kladeny vyšší a vyšší nároky, takže bylo daleko efektivnější soustředit jednotlivé činnosti jen do jedné hemisféry. Když se levá hemisféra specializovala na řeč, převládla pravorukost.
Ani tato teorie ale neodpovídá zcela na vše. Vliv určitě měl i rozvoj sociálního chování a spolupráce. Aby lidská společnost mohla efektivně fungovat, bylo nezbytné, aby její členové táhli za jeden provaz – a to doslova. Ukázalo se, že je efektivnější, aby všichni inklinovali ke stejné straně, tedy i používali jednu dominantní ruku.
Těžký úděl leváků
Leváci to tedy v celých dějinách lidstva neměli zrovna jednoduché. Například Inuité věřili, že levorucí lidé jsou čarodějové a ani ve starověkém Římě se leváci neshledali s pochopením. Pokud například chlapec při výcviku v legiích používal levou ruku, byla mu přivázána k tělu, aby byl přinucen bojovat pravou. V Japonsku pak dokonce muž mohl opustit svou manželku, pokud se ukázalo, že je levoruká.
Nejvážnější stigma si ale leváctví nese v arabských kulturách. V minulosti se totiž v pouštích oblastech s nedostatkem vody i papíru bylo potřeba po velké potřebě utřít rukou. Tato ruka, tradičně levá, pak byla považována za nečistou, nevhodnou k jakékoliv jiné činnosti, zejména ne k jídlu nebo pozdravu. Jedlo se totiž rukou, pravou, nikoli příborem.
Násilné metody přeučování
A tak se často přistupovalo k násilnému přeučování, které někdy mohlo mít skutečně velmi drastickou podobu. Například v Africe dětem-levákům polévali levou ruku vařící vodou a máčeli ji v bahně, aby jim v ní odumřely nervy, a oni tak byli nuceni používat pravou.
Ani v Evropě či v Americe ale situace nebyla o moc lepší. U nás se přeučování běžně praktikovalo až do 60. let 20. století. To však s sebou neslo nepříjemné vedlejší efekty. U dětí se rozvíjela koktavost, špatná orientace v prostoru i koordinace pohybů, nechutenství, stres, poruchy spánku či noční pomočování.
Zářným příkladem je anglický král Jiří VI., otec současné britské panovnice, který byl levák. Otec k němu při výchově také nepřistupoval zrovna jemně. Nutil jej nosit na levé ruce dlouhý řetěz, za který zatáhl vždy, když chtěl syn použít levou ruku. Tímto způsobem chtěl syna přeučit, ale výsledkem byla akorát těžká koktavost, se kterou se následně potýkal, především jako panovník při veřejných projevech.
Dominance jiných částí těla
Dominance jedné strany však není záležitostí jen rukou. Týká se třeba i oka, ucha či nohy. Statisticky je levouchých 40 % lidí, levookých 30 % lidí a levonohých 20 % lidí. Může za to už naše genetika? Do značné míry ano, proces dědění těchto rysů ale není tak jednoduchý. I když jsou totiž oba rodiče leváci, pravděpodobnost, že i jejich dítě bude levoruké, je jen 26 %.
Genetici se už nějaký čas snaží odhalit konkrétní gen, který by byl za leváctví odpovědný. Přitom už na ultrazvuku v těhotenství si devět z deseti nenarozených dětí v děloze cucá pravý palec a jen každé desáté levý. Zdá se tedy, že už někde hluboko v naší DNA máme zakořeněno, že pravá ruka je ta „pravá“.
Evoluční výhoda
Byť se leváci musí rozhodně potýkat s mnoha problémy, ve své podstatě je leváctví vlastně evolučně velmi výhodné. Pozitiva se dají najít i v mnoha jiných odvětvích, třeba ve sportu. Například v tenisu mají levorucí hráči vždy výhodu, protože je pro praváka prostě obtížnější jejich údery pokrýt.
Leváci mívají ovšem i jinak uspořádaný mozek. Zatímco 95 % praváků má centrum jazyka a řeči umístěno v levé hemisféře, u leváků je tomu tak jen u 65 % z nich. Také se ví, že leváci mají řečové oblasti mozkové kůry mnohem lépe propojeny a mohou tedy mít dovednosti, které pravákům přirozeně chybí. Většinou se hovoří o tom, že jsou mnohem kreativnější a inovativnější. Zároveň je ale třeba upozornit na to, že mozek je velmi plastický a umí se rychle učit, takže i když člověk například o dominantní ruku přijde, během pár měsíců či let převezme druhá končetina veškeré její motorické funkce.
Poslední výzkumy odkazují k páteři
Nejnovější studie ale naznačují, že levorukost nemá tolik společného s mozkem a neurologickým vývojem. Podle jejích poznatků se zdá, že pravorukost je hluboce zakořeněna ve formě určité genové aktivity nikoli v mozku, jak se dlouho předpokládalo, ale v páteři. Přenosy elektrických impulzů do rukou, paží a nohou mohou totiž probíhat buď symetricky nebo asymetricky.
A právě tato asymetrie pak určuje, zda bude daná osoba v budoucnu psát pravou, nebo levou rukou. Toto odlišení ale není tolik ovlivněno geny, jako spíše faktory životního prostředí (zatím se přesně neví kterými), tedy vlivy, jež na nenarozené dítě působí ještě v děloze.
Ve studiu leváctví existuje však stále dost nezodpovězený otázek. Může za to například i to, že drtivá většina studií mozku probíhá na jen na pravácích, aby byly platné pro co nejširší vzorek populace.
Jak už bylo řečeno, leváci bývají často kreativnější a možná i proto se mezi nimi najde řada známých osobností. Například hudební skladatelé jako Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven či Giuseppe Verdi, malíři jako Leonardo da Vicci, Rafaelo či Michelangelo, i náš Josef Lada byli všichni leváci – a uznejte, že to jsou velmi slavná jména. Známými leváky jsou například i sportovci, třeba naše tři tenistky – Martina Navrátilová, Petra Kvitová a Lucie Šafářová. Leváky jsou i bývalý americký prezident Barack Obama či dědic anglického trůnu, princ William, a jeho otec Charles.
Napiš komentář