Odkud pocházíme? Naše DNA prozradí, kdo byli naši předci

Pokud bychom se jako národ měli zařadit do nějaké širší skupiny obyvatel, většina z nás by se asi bez váhání označila za Slovany. A z hlediska historie je naše kultura jednoznačně slovanská s výraznými vlivy sousedních Germánů. To ovšem nic nevypovídá o naší genetické výbavě. Původní obyvatelstvo bylo sice časem zcela pohlceno silnější kulturou Slovanů, ale v DNA po něm stále zůstaly stopy. Část zbyla i po Keltech a postupem času se v různorodé směsi objevovaly informace získané od dalších příchozích – například z německé kolonizace ve 13. století nebo ze smilnění vojáků, kteří přes naše území táhli.

Naše země se totiž nachází na natolik strategické pozici, že je zcela pochopitelné, že se zde mísí mnoho různých vlivů, geny všemožných etnik i kulturní vliv. Co tedy můžeme ze vzniklého genetického „mixu“ vyčíst?

Spletitá DNA

Jak vůbec funguje genetika? Každý z nás dostal jednu polovinu dědičné informace od matky a druhou od otce. A protože i oni měli dva rodiče, skládá se naše genetické dědictví ze čtvrtin získaných od obou dědečků a babiček. A zde to samozřejmě nekončí, naše geny se větví dál a dál, a neseme tak v sobě mozaiku sestavenou z osmin dědičné informace všech pradědů a prababiček nebo z šestnáctin od praprarodičů. V naší DNA lze nalézt úseky staré prokazatelně i několik desítek tisíciletí. Podobně pak předáváme dědičnou informaci i my svým potomkům. Děti od nás zdědí půlku, vnuci čtvrtku, pravnuci osminu a prapravnuci už jen šestnáctinu.

Adamovo dědictví

Pro určení původu člověka se používá analýza dvou genetických prvků – chromozomu Y a mitochondriální DNA. Tyto linie nám umožňují se v bludišti dědičného materiálu alespoň trochu orientovat. Například tři miliardy písmen kódu v naší genetické informaci tvoří směska z DNA všech šestnácti praprarodičů, chromozom Y se ovšem drží striktně mužské linie. Prochází tak generacemi až k dávnému předkovi, který žil ve východní Africe zhruba před 250 tisíci lety. Jak se jeho potomci množili a šířili po světě, docházelo u nich na chromozomu Y k drobným změnám. Různé skupiny a etnika tudíž získávaly jeho nové varianty.

Až k “první ženě”

Mitochondriální DNA neboli mtDNA můžeme sledovat do minulosti přes matku, její matku a matku její matky. Opět platí, že máme sice dvě babičky, ale mtDNA jsme zdědili pouze od té z maminčiny strany. Ze čtyř prababiček a osmi praprababiček nám ji předala vždy jen jedna. Pokud bychom šli po dědičné linii dál do minulosti, jako jsme to udělali v případě chromozomu Y, dostali bychom se až k ženě, jejíž mitochondriální DNA stála u zrodu všech typů mtDNA současných víc než sedmi miliard obyvatel planety. Tato “první žena” žila zhruba před 140 tisíci lety ve východní Africe. Samozřejmě ani ona nebyla ve své době jedinou ženou pod sluncem – jen měla to štěstí, že se její mtDNA jako jediná dochovala. I v tomto případě docházelo postupně ke zmíněným drobným změnám, a různé skupiny lidí tak získávaly své vlastní, nové varianty mtDNA. Je to tedy velice dlouhý a komplikovaný příběh, který je ale zároveň nesmírně fascinující.

Mix předků

A kde se v této změti genů nacházíme my, Češi? Mezi obyvateli České republiky jsou nejhojněji zastoupeni nositelé mtDNA typu H, kterých je kolem 40 %. Jejich původ se někdy spojuje s předky, kteří žili během ledových dob v útočištích na jihu kontinentu a po ústupu ledovců se přesouvali dál na sever. Asi desetina Čechů, Moravanů a Slezanů zdědila mtDNA typu J. Tato varianta vznikla před 35 tisíci lety na Středním východě a do Evropy se dostala s prvními zemědělci. Podobný podíl u nás patří i nositelům typu U5, který byl charakteristický pro pravěké evropské lovce a sběrače, ale časem jej stále víc vytěsňovaly jiné varianty. S postupem času tedy mizel a dnes jej najdeme hlavně u obyvatel nejsevernějších částí kontinentu.

Varianty chromozomu Y u českých mužů nabízí podobně pestrý obrázek. Jasně dominuje varianta R1a u každého třetího Čecha a dále R1b s výskytem přes 20 %. První typ pochází zřejmě od pastevců, druhá varianta se vyvinula u jejich potomků, kteří zamířili jižněji do stepí. Oba uvedené proudy směřovaly na západ. R1a se často vyskytuje u slovanských národů, R1b je obvyklá u lidí hovořících germánskými a keltskými jazyky, například irštinou. Každý devátý muž zdědil chromozom Y typu I1, jenž pochází ze severu Evropy a po zbytku kontinentu ho šířily nejprve staré germánské kmeny a později i Vikingové. Až 6 % českých mužů lze pak spojit s antickými civilizacemi.

Podobnější, než si myslíme

V naší genetické informaci je tedy jasně patrné, že se u nás křižovaly cesty různých kmenů, národů a etnik a každé zde zanechalo kus svého genetického dědictví. Představme si, že náš chromozom Y signalizuje, že máme mezi svými předky Vikinga. Co z jeho dědičné informace – s výjimkou tohoto chromozomu – se za tisíc let v naší DNA zachovalo? Odpověď je jasná – prakticky nic. Po severském předchůdci nám skutečně může zbýt tak nepatrná součást genetické informace, že v mixu všech dalších nemá žádný vliv ani význam.

Zvláštnosti DNA jednotlivců bychom neměli přeceňovat. Z genetického hlediska představuje člověk neuvěřitelně „jednobarevný“ druh. DNA dvou goril žijících ve stejném pralese se od sebe liší víc než v případě grónského Eskymáka a Křováka z pouště Kalahari. Jak je to možné? Kromě výše zmíněných informací, jde také o vliv drastické doby ledové před 70 tisíci lety, při které většina obyvatel zcela vyhynula. Mnoho genetických variant tak z naší dědičné informace nenávratně zmizelo. Toho, co dnešních sedm miliard obyvatel Země geneticky spojuje, je neskonale víc než toho, čím se od sebe lišíme.