Mongolská říše patřila k těm vůbec největším říším v historii. I přesto se jí ale nepodařilo vytrvat déle než 160 let a poté poměrně náhle zanikla. Co stálo za jejím kolapsem a dalo se mu nějak předejít? To jsou otázky, které jistě zajímají nejen odborníky, ale také každého, koho baví historie.
Obávaní válečníci
Mongolská říše zažila období svého největšího rozkvětu ve 13. a 14. století. Tehdy tvořila největší souvislé impérium a svou velikostí vzbuzuje respekt dodnes. U jejího zrodu přitom stály schopnosti jediného muže – Temüdžina, syna náčelníka Mongolů, kterého dnes známe jako Čingischána. Minimálně jméno tohoto náčelníka zná snad úplně každý, což svědčí o jeho věhlasu. Právě on se stal tzv. velkým sjednotitelem, který v roce 1206 spojil nezávislé mongolské kmeny, prohlásil se vládcem říše a založil nové hlavní město – Karakorum. Tento počin byl výchozím bodem úspěchu. Díky sjednocení se totiž z roztříštěných kmenů stala velká spojená síla, která byla ve své době téměř neporazitelná. Čingischánova vojska expandovala do Číny, Střední Asie, Persie, na Kavkaz i do východní Evropy.
Tříštění moci
Dva roky po smrti mocného vladaře se ale říše rozdělila. Tentokrát na čtyři části mezi Čingischánovy syny, přičemž Ögedej byl zvolen nejvyšším kaganem – vládcem vládců. Při úspěšném tažení v roce 1237 pak smetl Kyjev a následně porazil polské i maďarské vojsko. Mongolský vůdce Möngke usedl na trůn roku 1251 a slavil velký úspěch, když spolu se svým bratrem Kublajem pokořil čínskou dynastii Sung. Po smrti Möngkeho byl velkým chánem zvolen Kublaj, který usiloval především o kompletní podrobení zmíněné dynastie, v čěmž také uspěl. Poté ustavil novou čínskou dynastii Jüan a v místě dnešního Pekingu vybudoval její centrum.
Začátek konce
Jenže už za vlády Kublaje se začaly objevovat první potíže související zejména s vnitřními rozpory a nepokoji. Ty později vyvrcholily vznikem samostatného chanátu Zlatá horda. V roce 1264 již v Mongolské říši existovaly čtyři chanáty, přičemž každý kráčel vlastní cestou. Za konec impéria lze považovat rozpad Ílchanátu v roce 1336 a vyhnání Mongolů z Číny o tři desetiletí později. Kdysi mocná říše se začala velmi rychle drobit a tragický konec byl nevyhnutelný. Roku 1388, necelých sto let po Kublajově smrti, pak Číňané srovnali se zemí někdejší hlavní město Mongolské říše, Karakorum. Pád Mongolské říše byl tedy přibližně stejně tak rychlý jako její vzestup.
Nemoc nebo vliv náboženství?
Dodnes se však o konkrétních důvodech rozpadu impéria vedou debaty. Hlavní důvod je nejspíš zřejmý všem – na sklonku existence říše chyběl silný vůdce schopný udržet pevně v rukou správu nesmírně rozsáhlého území. Jenže to nebyla ani zdaleka jediná příčina. Podle některých teorií mohl za kolaps říše také mor, který pravděpodobně ve 14. století zlikvidoval velkou spoustu mongolských válečníků. A chybějící síla byla znát. Přesné informace nemáme, víme však, že se první případy nákazy objevily v Číně roku 1330. Pokud se nemoc při četných taženích rozšířila v mongolské armádě, mohla postupovat raketovou rychlostí.
Další hypotéza souvisí ale také s vírou. Chán Kublaj totiž zavedl jako povinné státní náboženství buddhismus, který zdůrazňuje mírumilovnost, soucit a také jistý respekt a úctu ke všem lidem, i k nepřátelům. Je proto možné, že mnozí z potomků někdejších válečníků pod vlivem nové filozofie od násilnických výpadů jednoduše upustili. To jsou ale spíše dohady, která se nabízí na základně historických vědomostí o kultuře tehdejší doby.
Jisté však je, že moc Mongolské říše v tehdejší době brala dech a mnozí jí předpovídali daleko delší budoucnost. Každý takto rozsáhlý celek ale nutně musí spět ke zkáze, není-li správa dostatečně efektivně decentralizována. A to se nejspíš v případě Mongolské říše nepovedlo.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Napiš komentář