Kde se u lidí vzala chůze a běh? Je to konkurenční výhoda, která nám pomohla ovládnout svět

Pro většinu z nás představuje chůze a běh naprosto přirozenou činnost, kterou vykonáváme denně. Kdysi dávno na úsvitu věku člověka se však jednalo o poměrně revoluční vynález, který člověku jako druhu pomohl ovládnout planetu. Zatímco lidoopové obvykle neujdou více než tři kilometry za den, u lidí je chůze snad tím nejpřirozenějším pohybem vůbec. Někteří lidé jsou v ní dokonce naprostými rekordmany.

Náročné získávání potravy

Dospělí jedinci druhu Homo erectus byli přibližně stejně velcí jako většina současných lovců a sběračů a žili v podobném prostředí – museli proto denně nachodit za potravou vzdálenosti desítek kilometrů v horkém a nehostinném prostředí. Toto dědičné putování se pak vtisklo do celé řady tělesných adaptací, které se objevily už u prvních příslušníků rodu Homo a přispěly k tomu, že lidé začali být v dálkovém chození ještě lepší než australopitékové.

Přirozenou součástí chůze je to, že se tělo zahřívá. I proto většina divokých zvířat přes poledne odpočívá ve stínu a příliš se nepohybuje. Lidé se ale na tuto situaci dokázali dobře adaptovat, což jim umožnilo získávat potravu i v době, kdy existovala relativně malá pravděpodobnost, že jim do cesty vkročí nějaký predátor. Důležité je, že na rozdíl od šelem chodíme vzpřímeně, a slunečnímu záření tedy čelí daleko menší část povrchu našeho těla – slunce nás zkrátka zahřívá méně.

Výhodné chlazení

Neméně důležitou adaptací se stal také vystupující nos. Rekonstruované tváře australopitéků dokládají, že měli ploché nosy, podobně jako lidoopové nebo jiní savci. Ven zahnuté okraje nosní dutiny jedinců druhů Homo habilis a Homo erectus však ukazují na nos vyčnívající z obličeje. Tato adaptace hraje důležitou roli při termoregulaci, jelikož pomáhá vzduch vířit a vytvářet turbulence, díky kterým se plíce nevysušují a tělo se lépe ochlazuje. Tehdejší lidé tedy dokázali snáze ujít i dlouhé vzdálenosti bez rizika dehydratace.

Lovec nebo kořist?

Chůze na dlouhé vzdálenosti je zásadním předpokladem života ve stylu lovců a sběračů, ale někdy lidé zkrátka musejí i běhat. Běh je samozřejmě nezbytný při boji o holý život, když je nebezpečí v blízkém okruhu. Bohužel první zástupci rodu Homo museli být stejně jako my žalostnými sprintery, a jejich vyděšený úprk tedy až příliš často končil neúspěchem. Existuje však řada důkazů, že i Homo erectus už si vypěstoval poměrně dobrou schopnost vytrvalostního běhu na delší vzdálenosti. Díky tomu bylo transformováno zásadním způsobem i celé lidské tělo a dodnes lidé patříme k nejlepším vytrvalostním běžcům mezi savci.

I když dnes na dlouhé vzdálenosti běháme spíše ze zábavy nebo kvůli dobré kondici, prapůvodní důvod byl prostý – boj o potravu. Jde o logický závěr, zkusíte-li si představit, jak asi první lidé před dvěma miliony let mohli lovit nebo hledat potravu. Většina masožravých druhů loví s využitím své rychlosti a síly. Na krátkých vzdálenostech se tehdejší homininové nemohli s velkými predátory měřit. K nejnebezpečnějším zbraním prvních lovců a sběračů patřily pouze přiostřené dřevěné klacky, kyje a kameny. Důležité řešení pro ně představoval právě vytrvalostní běh. Díky němu mohli například dobře vyhledávat již zabitá těla zvířat, z nichž pobrali, co mohli, a zase rychle pelášili do bezpečí.

Na dlouhou vzdálenost nemáme konkurenci

Ačkoliv se lovci a sběrači živí mršinami miliony roků, existují archeologické důkazy, že už před 1,9 milionu let lovili první lidé velká zvířata, například pakoně či antilopy. Bylo by nemožné představit si, že by tehdejší lidé dokázali tato zvířata dohnat nebo se k nim přiblížit na takovou vzdálenost, aby je mohli zabít třeba oštěpem. Proto se předpokládá, že právě v lovu těchto zvířat využívali vytrvalostní běh. Lidé totiž zvládají urazit dlouhou vzdálenost rychlostí, která nutí čtyřnožce přejít z poklusu do trysku. Za druhé – běžící člověk se ochlazuje pocením, ale čtyřnohé zvíře potřebuje za stejným účelem hluboce oddechovat, což při běhu tryskem nemůže.

Přestože jsou tedy zebry i antilopy daleko rychlejší než člověk, dokáží je lovci uštvat, jelikož je donutí běžet po dlouhou dobu na horkém slunci. Lovec či skupina lovců si obvykle vyberou velkého savce a začnou ho honit v poledne, kdy slunce pálí. Zvíře nejprve uniká do stínu, kde se ukrývá a ochlazuje zrychleným dechem. Lidé ho však rychlou chůzí stopují a poté jej opět poklusem nahánějí. Než se stihne zvíře pořádně ochladit, musí se ihned dát opět dopohybu a jeho tělesná teplota postupně vystoupá tak vysoko, že zvíře umdlévá a stává se snadnou kořistí.

Anatomické přizpůsobení

Právě pocení představuje naši vůbec největší konkurenční výhodu. Většina savců má potní žlázy pouze na dlaních, ale u lidoopů a opic se vyskytují i na jiných částech těla. U člověka pak v určitém okamžiku evoluce vzrostl jejich počet na 5–10 milionů. Člověk dokáže vypotit klidně i litr tekutiny za hodinu, což k ochlazení při běhu bohatě stačí. Podobný výkon by však nepodal žádný jiný savec, neboť nemá dostatečný počet potních žláz, a navíc jeho tělo pravděpodobně pokrývá srst.

Fascinující je také to, že naše nohy ukládají a uvolňují energii natolik efektivně, že je vytrvalostní běh jen o 30–50 % energeticky náročnější než chůze. Na uběhnutí 10 km tempem 4 minuty a 30 sekund na kilometr spotřebujeme stejné množství kalorií jako při 6 minutách na kilometr, což zdánlivě nedává smysl. Jinak to ale funguje ve sprintu, proto se lidé nikdy nemohou na krátké vzdálenosti rovnat zvířatům.

Právě naše kupolovitá klenba nohou umožňuje, aby končetiny fungovaly jako pružiny, které pohyb usnadňují a šetří energii. Přestože se nezachovala žádná celá noha prvních zástupců rodu Homo, z objevených otisků a fragmentů vyplývá, že měl Homo erectus zcela lidskou klenbu. Pro chůzi není plně vyvinutá pružná klenba nezbytná, ale energetický výdej na běh pomáhá její pružinovité chování snižovat zhruba o 17 %. Stejně podstatnou roli hraje i Achillova šlacha. Zatímco šimpanzi nebo gorily ji mají jen asi centimetr dlouhou, u lidí měřím klidně deset centimetrů a je velmi silná. Při běhu – nikoliv však při chůzi – pak ukládá a uvolňuje téměř 35 % mechanické energie. Díky tomu tedy my lidé umíme běhat a běháme někdy i rádi. Je to pro nás velmi přirozený pohyb, který nám kdysi umožňoval přežít. Dnes už tuto roli neplní, ale radost nám může dělat stále.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *