Zatímco dříve se ideální dovolená rovnala návštěvě těch nejvyhlášenějších pláží nebo turistických atrakcí, dnes se trend přesouvá trochu opačným směrem. Dnes se daleko více vyhledávají panenská, odlehlá a klidná místa, kde turisty pokud možno vůbec nepotkáte, anebo jen ve velmi omezených počtech. A nevěřili byste, jak může být těžké takové místo najít.
Ať už dnes vyrazíte do filipínské džungle, anebo na Antarktidu, je téměř jisté, že na nějaké turisty narazíte. Není už snad místa na zemi, kam by nebylo možné se dostat – a pokud to možné je, zaručeně tam někdo bude. Toužíte-li tedy po klidu, pak musíte zajít do většího extrému. Co byste řekli pobytu na neoficiálně nejodlehlejším místě světa? Je jím prý souostroví Tristan da Cunha, které se nachází na jihu Atlantského oceánu a je vzdáleno 2 816 km od břehů Afriky a 3 360 km od Jižní Ameriky.
Všude je tisíce kilometrů daleko
Ve zkratce jde tedy o to, že abyste se dostali k jakékoliv civilizaci v našem slova smyslu, musíte překonat vzdálenost několika tisíc kilometrů. To už je docela slušná izolace, která by mohla vyhovovat každému, kdo má vysoké nároky na odlehlost, klid a co možná největší odstřihnutí od spěchu a spousty lidí. Ani na tomto ostrůvku však nebudete sami – žijí zde lidé, kteří si místní odlehlost mimořádně pochvalují.
Ostrov byl objeven portugalským mořeplavcem Tristao da Cunhem v roce 1506. Jde vlastně o skupinku vulkanických ostrůvků, které kromě své mimořádně odlehlosti vlastně nejsou něčím specifické. Už v 19. století začaly o ostrovy projevovat zájem velrybářské výpravy, a proto zde záhy byla založena velrybářská stanice, která však neměla dlouhého trvání. V roce 1816 obsadili ostrov Britové, kteří měli obavy, že by o ostrov mohl projevit zájem Napoleon, jenž byl toho času vězněný na ostrově Svatá Helena. V dobách britské nadvlády začal ostrov Tristan da Cunha vzkvétat a jeho populace se začala utěšeně rozrůstat.
Velrybářský byznys
Dostatečné zásoby jídla a jiných potřebných věcí obyvatelům zajišťovaly velrybářské lodě. To se však změnilo za americké občanské války. Velrybáři přestali připlouvat, zásoby se rychle krátily a izolace také ne všem prospívala. Proto ostrov postupně začali lidé opouštět, až na něm zůstaly jen poslední čtyři rodiny. Lodě navíc na ostrov zatáhly krysy, které ještě zhoršovaly již tak dost špatnou situaci ohledně pěstování plodin. Byly to zkrátka zlé časy a přečkat je bylo velmi obtížné.
Situace se začala obracet k lepšímu v roce 1867, kdy na ostrov připlul syn královny Viktorie princ Alfréd. Ten ostrov pojmenoval Edinburgh Sedmi moří, ale jak je patrné, tento název se příliš neujal a brzy upadl v zapomnění. Obyvatelé ostrova se opět s plnou vervou pustili do zvelebování svého domova. Začali o své přežití bojovat s osudem i přírodou, naučili se získávat obživu z okolního moře i skrovných přírodních zdrojů přímo na ostrově. Populace se opět začala rozrůstat a zdálo se, že by toto odlehlé místo mohlo přilákat i nové obyvatele.
Zcela odříznuti od světa
Pak ale přišla první světová válka, která byla pro obyvatele ostrůvku skutečnou ránou. Kvůli válce se musela zrušit každoroční výprava zásobovací lodi, která přivážela nezbytné zásoby pro přežití. Po celou první světovou válku také na ostrov nedorazil jediný dopis – obyvatelé tedy netušili, co se ve světě děje, a byli také zcela zanecháni osudu napospas. První zprávou byl dopis o míru v roce 1919. Podobná situace se opakovala opět během druhé světové války, ale tentokrát to bylo přeci jen o trochu lepší, jelikož britské námořnictvo ostrov používalo jako meteorologickou stanici a také pozorovatelnu německých U-Bootů.
Život bez starostí a spěchu
Podle posledního sčítání obyvatel z února letošního roku zde aktuálně žije 292 obyvatel. Nejvíce je jich koncentrováno v městečku Edinburgh of the Seven Seas (hlavním městě). Celkem je zde asi 80 rodin, z nich většina jsou ale geneticky příbuzní. Používá se zde pouhých devět příjmení – Collins, Glass, Green, Hagan, Lavarello, Repetto, Rogers, Squibb a Swain. Ostrov je z velké části skutečně ostřihnut od civilizace, jelikož zde není žádný mobilní signál. Pro komunikaci tedy místní využívají satelitní telefon.
Půda je ve společném vlastnictví všech, najdeme zde i malou školu, jednoho doktora ve zdravotním středisku, kavárnu či obchod. Většina obyvatel se živí rybolovem, prodejem mořských raků a poštovních známek. Místní lidé tvrdí, že si zde žijí velmi poklidně a dobře, nic jim prý nechybí. Vztahy mají údajně přátelské a veškeré starosti velkého světa jsou jim na hony vzdálené. Jedinou opravdovou starostí obyvatel je snad jen místní sopka. Ta byla naposledy aktivní před téměř 70 lety, kdy museli být všichni obyvatelé evakuováni. Před dvěma lety ale geologové prohlásili, že sopka je v klidovém stavu a erupce nehrozí.
Napiš komentář