Když byl v roce 2005 vypuštěn do světa film Gejša, vzbudil velký zájem široké veřejnosti o tyto tajemné japonské dámy. Obecně je gejša dodnes vnímána jako ideál ženské krásy i osobnosti, která se zcela oddává mužovým přáním, ale zároveň je inteligentní, vzdělaná, vtipná a mimořádně svůdná. Kolem kultu gejš se také rozvířily debaty o tom, že se v podstatě jedná jen o luxusní prostitutky, byť tento názor rozhodně není zcela správný.
Historie gejš sahá velmi daleko – až do přelomu šestého a sedmého století. Tehdy se tyto ženy vybíraly z kočovných kmenů – řada z nich skutečně musela plnit roli prostitutky, aby si zachránila život, ale některým se podařilo získat vzdělání a proniknout jako společnice do vyšších vrstev. Ty nejlepší bavily svým tancem, zpěvem nebo hrou na hudební nástroj a také se časem začaly budovat školy specializované pro výuku těchto společnic.
Tvrdé vzdělání
Do těchto vzdělávacích institutů nastupovaly dívky v útlém věku, většinou když jim bylo okolo šesti let. Jejich hlavní pracovní náplní nejprve bylo uklízení v okija a posluhování zkušenějším a starším kolegyním. Během výuky se postupně učily základy tance, zpěvu, hry na hudební nástroj, ale i správného chování, líčení nebo her pro pobavení hostů.
Možná to na první pohled může znít jako docela příjemně strávené mládí, ale realita byla o poznání tvrdší. Na všechno existovaly stovky pravidel a každý poklesek se důrazně trestal. Dívky musely ovládnout velmi speciální posed na patách, který byl mimořádně nekomfortní, a k tomu si udržovat i složitý účes, který se nesměl poničit ani v noci. Proto také spaly s jakousi tvrdou dřevěnou kolébkou, která jim držela hlavu ve vzduchu.
Prodej panenství
Po úspěšném výcviku pak přišel význačný moment v životě každé gejši – tzv. dražba panenství. Ačkoliv byla tato praktika už v šedesátých letech považována za nelegální, až do devadesátých let se v Japonsku poměrně běžně praktikovala. Panenství gejši si mohl koupit její patron, případně i oficiální milenec, nebo jej mohl přeplatit i jakýkoliv jiný muž, kterého však gejša již nikdy znovu nespatřila.
Tehdejší japonská filozofie nevyžadovala od muže věrnost v manželství, jelikož v něm ženy byly především odkázány na péči o domácnost a děti, zatímco lásku a sex mohli muži svobodně hledat jinde. Na najímání a vydržování společnic nebylo tedy pohlíženo jako na něco morálně závadného. Ne každá gejša však poskytovala sexuální služby – záviselo vždy na konkrétním druhu gejši – některé měly za úkol pouze bavit společnost, jiné dopřávaly zákazníkům i služby erotického charakteru.
Nákladná zábava
Mít svou vlastní gejšu ale byla libůstka skutečně jen těch nejbohatších. Patron gejši jí platil výuku, oblečení, kadeřníka a vůbec všechny životní náklady, takže takový koníček jej vyšel mimořádně draho. Na druhou stranu měl okouzlující společnici, která mu byla vždy po ruce a připravena pobavit nejen jej, ale i jeho společnost.
Obrovskou ránu zasadila gejšám druhá světová válka, jelikož většina z nich tehdy musela svou profesi opustit a začít se věnovat práci v továrnách. Tato neotřelá profese také ztratila svou prestiž a dobrou pověst a z gejš se vlastně staly jen obyčejné prostitutky. Po válce se proto k profesi gejš vrátil jen zlomek žen. Vinu na tom nesl také vliv západní kultury, kde je takový způsob poskytování společnosti a dalších služeb za úplatu považován za morálně problematický. V současné době se počet gejš v Japonsku odhaduje na maximálně dva tisíce a jejich vystoupení jsou spíše raritou nejvyšších společenských kruhů a součást jakéhosi japonského folkloru.
Film gejša tedy odhaluje jen velmi málo z toho, čím si skutečné gejši procházely a jaký byl jejich život. Realita byla – jak je to mu zvykem – přeci jen odlišná od filmového zpracování, které spíše představuje oblíbené motivy jako je láska, krása a romantika než tvrdou realitu každodenního života těchto dívek.
Napiš komentář