Říše Aztéků byla silná, mocná a bohatá. O to více překvapil její náhlý zánik. Když se na jejich území dostali Španělé, bylo jasné, že je říše v ohrožení. Nakonec ale za jejich zkázu nemohla převaha vojenská, ale spíše smrtící nemoc, kterou s sebou Evropané přivezli.
Dnes již víme, že Aztékové podlehli jakési nákaze, která s největší pravděpodobností přišla spolu se španělskými dobyvateli. Největší z epidemií postihla Aztéky v roce 1545. Byla natolik silná, že ji přežil jen přibližně každý pátý obyvatel. Jenže co to bylo za nemoc a proč byla pro Aztéky natolik likvidační? To zůstávalo po celé dlouhá staletí záhadou. Dnes už ale odpovědi na tyto otázky známe, a to díky vědcům z Harvard University.
Záhadný původce zkázy
Když se vědci začali probírat tím, co o tehdejší epidemii věděli, bylo jim brzy jasné, že Aztékové proti ní neměli nejmenší šanci. Epidemie udeřila tak silně, že na ni nikdo z místních nemohl být připraven a ani bohaté zásoby zlata nebyly Aztékům pranic platné. Nemoc se projevovala tak, že nakažení zežloutli jako při žloutence a jazyk jim zároveň podivně ztmavl. Trpěli vysokými horečkami, při kterých měli halucinace. Trápily je úporné bolesti břicha, hlavy i hrudníku. Uzliny měli natolik zduřené, že u některých došlo i ke znetvoření obličeje. S něčím takovým si místní lékaři mohli jen těžko poradit. Nemocní umírali často v křečích a hrozných bolestech po dobu několika dní. Dnes nám takový popis choroby nápadně připomíná onemocnění africkým virem Ebola. Dlouho však nikdo nevěděl, co nemoc skutečně vyvolalo.
Zdecimovaná říše
Různí se také odhady toho, kolik obětí si smrtící epidemie vyžádala. Je to poměrně logické – Španělé se o umírající domorodce pranic nezajímali a mrtvé rozhodně nesčítali. Žádné spolehlivé záznamy se tedy nedochovaly. I pro Španěly byla však epidemie komplikací – umírala jim totiž levná pracovní síla. Odhady zemřelých jsou tedy různé. Ty nejmírnější hovoří o tom, že během pětileté epidemie zemřela přibližně polovina domorodého obyvatelstva Mexika. Podle jiných pramenů však zdecimovala počet původních obyvatel Mexika až na pětinu.
Byla to navíc již druhá velká epidemie za poměrně krátkou dobu, která zemi postihla. První udeřila na Aztéky už v roce 1520, když si jejich říši podmanili conquistadoři v čele s Hernánem Cortésem. Tehdy zemřelo až 8 milionů indiánů. V letech 1545 až 1550 zabil zákeřný virus 12 milionů lidí a přežily tedy nejspíše jen 3 miliony obyvatel. Aztécká populace byla na sklonku vyhynutí a poslední ránu jí zasadila epidemi v roce 1576, která si vyžádala na 2 miliony obětí. Z kdysi mocné a lidnaté říše zbyl pouhý stín.
Nové metody nabízí vysvětlení
Kde tedy hledat kořeny této smrtící nákazy? Vědci se o původu choroby dlouho dohadovali. Až použití moderních metod přineslo naději, že tajemství bude přeci jen odhaleno. Tým vědců vedený Johannesem Krausem prozkoumal 29 koster nalezených v ruinách dávno zaniklého města označovaného archeology jako Teposcolula Yucundaa. Toto město, které se nacházelo v mexické provincii Oaxaca, obývali Mixtékové, etnikum odlišné od Aztéků. I oni však byli epidemií neméně dramaticky zasaženi. Čtyřiadvacet koster pocházelo z let 1545 až 1550. Zbývající pětice byla o celé století mladší. V rámci výzkumu byly navrtány zuby nebožtíků a z jejich vnitřku se odebrala hmota, z níž pak byla úspěšně izolována DNA. A nešlo jen o DNA samotných mrtvých. Pokud by některý z nich zemřel na onu záhadnou nemoc, zachovala by se v nitru zubů i dědičná informace původce choroby. Podle toho by pak vědci mohli určit, o jakou nemoc se jednalo a odkud pocházela.
Vnitřek zubu totiž funguje jako spolehlivá schránka pro DNA mikroby, kteří žili v těle člověka v době jeho smrti. Právě v zubech se tato informace zachovává podstatně déle než v kostech, a je tedy možné ji zkoumat i po několika stoletích. Genetici například už dokázali izolovat ze zubů středověkých i starověkých nebožtíků tak dobře zachovanou DNA, že na základě její analýzy identifikovali původce několika morových ran, které tehdejší populaci zasáhly.
Bakterie přivezená z Evropy
Tým vedený Krausem úspěšně informaci získal, ale netušili, jaké překvapení na ně čeká. Předpokládali totiž, že naleznou zlomky dědičné informace viru podobného ebole. Namísto toho však narazili na zbytky DNA bakterie Salmonella enterica enterica vyvolávající onemocnění paratyfem typu C. Na nákazu tímto druhem salmonely zemřela polovina nebožtíků z let 1545 až 1550. Z koster mladších o jedno století nebyla nakažená ani jedna. Dnes je toto onemocnění poměrně vzácné. Lze se s ním střetnout nejvíce v jihovýchodní Asii a Latinské Americe. Zároveň ale vědci zjistili, že stopy po paratyfu C se našly i u norského nebožtíka, kterého zabil už před osmi staletími. Evropou tedy bakterie kolovala dávno před tím, než Španělé vstoupili na mexickou půdu.
Dnes se tohoto onemocnění nemusíme bát. V době antibiotik by se v případě nákazy dalo pravděpodobně poměrně dobře přeléčit. Tehdy, když takové možnosti neexistovaly, byl ale paratyfus obrovskou hrozbou, před kterou v podstatě nebyla žádná ochrana. Tým vědců se domnívá, že původce paratyfu C přicestoval do Aztécké říše z Evropy buď s domácími zvířaty, nebo v útrobách bacilonosičů. Šíření nákazy podporovalo i to, že pokud se člověk bakterií nakazí a uzdraví se bez léčby antibiotiky, často se původce choroby zcela nezbaví. Stává se tedy přenašečem bez příznaků a nevědomky šíří zkázu do svého okolí. Takový člověk bakterii vylučuje v poměrně velkém množství, takže se velmi snadno nakazí každý, kdo s takovým člověkem přijde do kontaktu. Ideální podmínky pro epidemii. Aztékové a další obyvatelé Střední Ameriky se s paratyfem C nikdy předtím nestřetli a jejich imunitní systém si se zákeřnou chorobou vůbec nedokázal poradit. Proto byl průběh onemocnění u indiánů tak závažný a nemoc měla tak dramatické příznaky, které děsily nejen místní, ale i samotné Španěly.
Stále není zcela jasno
I když se může zdát, že záhada je jednou pro vždy objasněna, není to tak jednoduché. Najdou se totiž i vědci, kteří mají jiné teorie. Například významný odborník na výzkum „staré“ DNA Hendrik Poinar z McMaster University v kanadském Hamiltonu poukazuje i na to, že mezi indiány se mohlo šířit daleko větší množství nových chorob a že tato jediná nemusí stát za zánikem celé civilizace. Výjimečná ničivost paratyfu typu C spočívá právě v tom, že se k těmto dalším chorobám přidal. Vytvořila se tak vlastně smrtelná kombinace chorob, která dohromady nedávala domorodcům moc šancí. Poinarovu názoru nahrává mimo jiné i fakt, že příznaky, které indiáni měli, připomínají nákazu bakterií Salmonella enterica enterica jen velmi vzdáleně. Svou roli v celé tragédii jistě mohla sehrát i podvýživa, jelikož v letech 1545 až 1550 zavládla ve Střední Americe velká sucha a neúroda. Takto oslabený organismus se pak mohl jen stěží vypořádat s takto vážnou chorobou.
To, že bakterie pocházela z Evropy, by vysvětlovalo i to, proč proti ní byla většina Evropanů imunních. Běžně totiž přicházeli do styku s domorodci, přesto se jich nakazilo jen pár a ještě méně jich nákaze podlehlo. Jejich imunitní systém byl s touto nákazou obeznámen a dokázal se s ní daleko lépe vypořádat.
Napiš komentář