Zažít únos by nechtěl asi nikdo z nás. Musí to být neuvěřitelně náročná zkušenost, která člověka od základu promění. Po takovém prožitku většina lidí odchází s doživotními následky – a to často nejen fyzickými, ale i psychickými. Prožité trauma jednoduše osobnost člověka promění natolik, že jej nepoznávají ani jeho nejbližší.
Od nenávisti k lásce
V řadě případů se však objevilo něco, co dnes nazýváme Stockholmským syndromem. Jde o situaci, kdy se oběť únosu do svého únosce v podstatě zamiluje a vlastně se od něj už ani nechce odloučit – a to přesto, že se zločinec k oběti nemusí chovat nijak hezky.
Jak vlastně pojmenování tohoto syndromu vzniklo? Jeho historie se datuje do roku 1973, kdy došlo ve švédském Stockholmu k události, která se navždy zapsala do dějin psychologie. Tamní pobočka banky Sveriges Kreditbank byla přepadena několika maskovanými lupiči, kteří si jako rukojmí vzali čtyři zaměstnance – celkem tři ženy a jednoho muže. Za jejich životy požadovali výkupné ve výši tří milionů švédských korun, které jim měl osobně doručit přímo premiér Olof Palme. Oběti únosu byly uzavřeny v jednom z bankovních trezorů, kde trpěly dlouhých šest dnů, než je vysvobodila policie. Vyjednávání s únosci trvalo 130 hodin, a nakonec vyústilo v to, že do banky vtrhlo policejní komando. Drama naštěstí skončilo bez jediného výstřelu a oba zločinci se vzdali. Soud je nakonec poslal na deset let za mříže.
Zde však případ neskončil a měl zvláštní dohru, která vytvořila základ pro nový psychologický termín. Zatímco se čekalo, že všichni rukojmí budou cítit velkou úlevu a nadšení z vysvobození, psychologům tvrdili úplný opak – všichni čtyři se shodli, že se ve společnosti únosců cítili bezpečně a důvěřovali jim. To samozřejmě odborníky dokonale zmátlo a přivedlo je to na stopu syndromu, který začali hlouběji zkoumat. Později se ukázalo, že se obdobné iracionální reakce u obětí traumatických únosů objevovaly čas od času i v minulosti, tehdy jim však nebyla přikládána zvláštní důležitost. A od té doby se tento prazvláštní fenomén zapsal do učebnic psychologie, kde je sice odborně popsaný, ale nikoliv zcela vysvětlený.
Až 8 % případů
Zajímavé je, že opravdu není tak výjimečný, jak by se mohlo zdát. Statistiky amerického FBI například uvádějí, že se příznaky syndromu objeví zhruba v 8 % případů únosů, což je relativně vysoké číslo. Společným rysem je mimo jiné i to, že zachráněné oběti chovají nečekaně nepřátelské city vůči svým zachráncům. Namísto radosti z vysvobození přichází nevole a smutek z toho, že jsou konečně na svobodě.
I ve známém stockholmském případě jedna z rukojmích, Kristin Enmarková, obvinila švédského ministra, že si zahrává s jejich životy. Měla prý strach, že je má policie v plánu napadnout a zabít. Její vězněný kolega Sven Safstrom zase později vyprávěl, jakým způsobem si ho únosce naklonil. Když na něj únosce mířil pistolí a vyhrožoval mu smrtí, najednou obrátil a slíbil Svenovi, že mu dovolí se nejprve opít. Nevídaný syndrom se projevil i u soudu, kdy oběti únosu svědčily ve prospěch pachatelů. Vzniklá citová vazba je navíc mnohdy tak silná, že přetrvá dlouhou dobu po přestálých útrapách a není výjimkou, že zajatci se dobrovolně rozhodnou udržovat vztahy s únosci i po návratu do běžného života.
Obránkyně svých únosců
Zní to skoro neuvěřitelně, ale popsané případy se skutečně staly a nepatří rozhodně k těm nejextrémnějším. Skutečně přitažený za vlasy je příběh, který se sice odehrál 40 let před oficiálním pojmenováním fenoménu, dnes však není pochyb, že šlo o jeho typickou ukázku. V květnu 1933 se 25letá Mary McElroyová zrovna koupala ve vaně, když ji násilně přepadli čtyři bratři, odvlekli ji z koupelny pryč a uvěznili ve sklepě na opuštěné farmě. Jejímu otci se podařilo výkupné sehnat velmi rychle a únosci byli brzy identifikováni a zadrženi, dívka však odmítla vypovídat v jejich neprospěch. Tvrdila, že se k ní chovali velmi ohleduplně a jeden z nich jí dokonce koupil květiny. Ještě dlouho poté, co se za únosci zavřely brány vězení, je Mary chodila navštěvovat. O dva roky později byli násilníci odsouzeni k smrti a šokovaná dívka osobně žádala o milost u guvernéra. Nakonec se pro ně domohla alespoň zmírnění rozsudku na doživotí. Zjevně ji však prožité trauma natolik poznamenalo, že jen sedm let po svém únosu spáchala sebevraždu. Prožité trauma však v její duši zanechalo příliš hluboké rány a ve 32 letech spáchala sebevraždu. V dopise na rozloučenou se za své únosce ještě vytrvale přimlouvala.
Návrat do dětství
Jak je možné, že se něco takového děje? Není to zcela proti zákonům přírody? Ve snaze fenomén objasnit přišli psychologové hned s několika vysvětleními. Jejich teorie jsou velmi různé, ale v jednom se přeci jen shodují. Domnívají se, že zvláštní syndrom je nějakým způsobem propojen s hluboce zakořeněným instinktem přežití, který v dané chvíli převládne nad pocitem nenávisti k pachateli. To může mít kořen v nedostatečném pocitu bezpečí, které oběti zažívají ve svém běžném životě nebo v nějakém traumatu z dětství. Vyděšená oběť má z tohoto důvodu sklon hledat jistotu u jediného zdroje, který je k dispozici – tedy právě u pachatele.
Jedna z nejslavnějších hypotéz hovoří také o závislosti na matce. Oběť se ocitá v roli bezmocného dítěte, jež se nemůže samo najíst, neumí mluvit ani si nedojde na záchod. Právě prožitím tohoto se oběti symbolicky vrací zpět do dětství, kdy byly zcela odkázány na péči jiné osoby. Takové pouto se většinou vyvine ve chvíli, kdy únosce oběti prokáže určitou míru milosrdenství nebo jinou službu. Například mu obstará jídlo a pití, dovolí mu jít na toaletu, nebije jej apod.
Limský syndrom
Pro policejní praxi bylo také důležité to, že projevy stockholmského syndromu mohou paradoxně posloužit policii coby nástroj manipulace s únoscem. Princip náklonnosti totiž často funguje i opačně a únosce si často ke své oběti vyvine nečekaně silnou citovou vazbu. Tento syndrom je mnohem vzácnější, ale také existuje, a je opět pojmenován podle místa, kde byl poprvé popsán – tentokrát šlo o peruánskou Limu. V roce 1996 tam japonský velvyslanec pořádal na ambasádě recepci pro několik set hostů, ale shromáždění narušili ozbrojenci z revoluční skupiny, kteří zajali několik desítek rukojmích. Již po několika hodinách je ale začali dobrovolně pouštět na svobodu, neboť jim jich bylo líto a pociťovali s nimi soucit. Bohužel vše neskončilo zrovna ideálně – po propuštění cizinců se únosci se zbývajícími rukojmími na ambasádě zabarikádovali na dlouhých 126 dní. Poté se podařilo dovnitř vniknout ozbrojenému komandu, které všech 19 násilníků zabilo.
Evoluční obranný mechanismus
Zajímavé je také to, že podobné projevy zaznamenali biologové i u zvířat, konkrétně u některých plazů a primátů. To by mohlo směřovat k myšlence, že takové chování má kořeny v evoluci. V dřívějších dobách totiž únosy nebývaly ničím vzácným a jejich cílem byly často ženy. To by také vysvětlovalo, proč právě ony bývají k stockholmskému syndromu náchylnější. Je možné, že se u nich kvůli vysoké pravděpodobnosti únosu vyvinul jakýsi obranný mechanismus. Pokud by se ženy únoscům vzepřely, nejspíš by je čekalo bití, znásilnění, nebo dokonce smrt. Proto si mohly dobrovolně osvojovat vzorce chování, které danou situaci přeci jen činí méně pravděpodobnou. Uvedená teorie by navíc mohla vysvětlit i jeden z obtížně pochopitelných doprovodných jevů domácího násilí. Není totiž výjimkou, že právě týraní partneři často odmítají svého násilnického chotě opustit, a to i když je jim nabídnuta možnost zcela nového začátku.
Napiš komentář