Nedaleko českých hranic kdysi stála gladiátorská škola. Učilo se zde bojovat a přežít

Dnes sledujeme s oblibou fotbalové zápasy a nevadí nám vážit dlouhé cesty na fotbalové stadiony, kde se necháváme strhnout nadupanou atmosférou zápolení mezi dvěma týmy. V dobách antických vyvolávaly podobné nadšení gladiátorské souboje a arény byly při každé takové události nacpané k prasknutí. Gladiátoři měli své fanoušky, odpůrce, a dokonce i sponzory. K centrům gladiátorských her se řadilo také město Carnuntum, jež leželo docela nedaleko – na území dnešního Rakouska.

Aréna nedaleko českých hranic

Dnes na tomto místě najdete už jen rozsáhlá pole a louky, dříve byla ale tato zem pravidelně zkrápěna krví statečných bojovníků. V roce 6 n. l. však místo kypělo čilým ruchem. Zimní tábor zvaný Carnuntum si tam zbudovaly legie římského císaře Tiberia. Ve 2. století se pak toto sídlo stalo metropolí celého regionu. V dobách svého největšího rozkvětu zde žilo na padesát tisíc obyvatel a právě odtud vedl římský císař Marcus Aurelius boje s Kvády a Markomany. Tzv. markomanské války, jež se táhly od roku 162 až do roku 180, předznamenaly celkový úpadek římského impéria – a zároveň i zánik Carnunta. Od 5. století začalo město postupně upadat a nakonec zcela upadlo v zapomnění.

Dlouhá století zůstalo toto místo nepovšimnuto, ale od poloviny 19. století se o tuto oblast začalo zajímat stále více a více archeologů. Odhalili lázně, pozůstatky Dianina chrámu, ale i základy dvou amfiteátrů, z nichž jeden měl tribuny pro 13 tisíc diváků. Pod zemí však stále zůstávala ukrytá další a další tajemství. Dnes můžeme ruiny Carnunta bez nadsázky nazývat Pompejemi u bran Vídně. A díky tomu, že se v této oblasti nikdy moc nestavělo a většinou zde byla pouze louky a města, vykopávky byly velmi zachovalé a mnoho se z nich dalo vyčíst. A tak v letech 1923-1930 bylo objeveno něco mimořádného – pozůstatky starobylé gladiátorské školy.

Škola přežití

Početné obyvatelstvo Carnunta zdaleka nežilo jen prací. Holdovalo té nejpopulárnější zábavě římského impéria: zápasům gladiátorů. Místní tréninkové centrum patřilo dokonce k těm vůbec největším – velikostí se mohlo rovnat například i vůbec nejznámější gladiátorské škole, kde se trénovalo na souboje v římském Koloseu. Ruiny školy v Carnuntu zůstaly pozoruhodně zachovány. Archeologové odkryli pozůstatky podlouhlých budov postavených kolem rozlehlé dvorany, kde se nacházela tréninková zóna s dřevěnými tribunami, a také ohrada pro divoká zvířata.

V době největšího rozmachu zde mohlo trvale trénovat na 75 gladiátorů. Většina cel byla tak malá, že v nich mohl spočinout jen jeden muž, a ani ten neměl místa nazbyt. V severním křídle byly umístěny lázně, které sloužily především k regeneraci zápasníků po náročných utkáních. Můžeme si být jisti, že gladiátorské zápasy v Carnuntu sledoval i císař Marcus Aurelius, který tam strávil nějaký čas během markomanských válek.

Zábava prostého lidu

Zápasy byly pro Římany velice populární zábavou, která vzbuzovala velké emoce. Díky podívané na bojující gladiátory zaháněli Římané frustraci z bídy, politické nestability, epidemií či útoků barbarských kmenů. Šlo zároveň o součást spolehlivé formule „chléb a hry“, jejíž pomocí udržovali vládci masy obyvatel v klidu a obrovskou říši v chodu. A jak na tom byli samotní gladiátoři? Jejich status se postupně proměňoval – původně se jednalo zvláště o odsouzené zločince či válečné zajatce, ale později se k nim dobrovolně přidávali i svobodní muži, kteří se zápasům věnovali spíše jako sportu. Smrt v aréně nebyla zdaleka tak běžnou záležitostí, jak ji líčí například oscarový snímek Gladiátor. Běžně umírali pouze zcela necvičení muži, kteří se v aréně skutečně ocitli za trest, ale profesionálové přežili až 90 % všech zápasů.

Vykopávky v Carnuntu odhalili některé zajímavosti z gladiátorského výcviku. Podařilo se například najít místo, kde stával tzv. palus – dřevěný sloup, na němž bojovníci dlouhé hodiny cvičili výpady a trénovali přesnost svého zásahu. Gladiátoři se také většinou cvičili v určitém způsobu souboje. Někteří z nich se nazývali murmillo a bojovali s úzkým mečem a podlouhlým štítem. Často nastupovali proti bojovníkům s malým štítem v jedné ruce a krátkým zahnutým mečem v ruce druhé. Oblíbený byl boj gladiátorů, kteří se snažili hodit na soupeře síť a poté ho zasáhnout trojzubcem. Zajímavé bylo také zjištění, že gladiátoři byli vegetariáni. Základ jejich stravy tvořil ječmen jako zdroj uhlovodanů a luštěniny dodávající organismu potřebné bílkoviny. Přesto se na místě vykopávek našli i kuřecí kosti – ty nejspíše pocházely ze soukromých slavností, které se vyznačovaly hojností jídla i pití.