Michelangelovi se do výmalby Sixtinské kaple moc nechtělo. Výsledek tak ale rozhodně nevypadá

Kdo by si myslel, že Sixtinská kaple je dílem nadšence, který svou práci doslova zbožňoval, pak se pletete. Michelangelo sice nadšenec byl, ale spíše do sochařství, nikoliv malby. Církevní moc po něm ale žádala malbu, a tak i přes svou nechuť dokončil to, co je dnes považováno za jedno z nejvýznamnějších uměleckých děl vůbec.

Michelangelo, vlastním jménem Michelagnolo di Lodovico Buonarroti Simoni, se narodil 6. března 1475 v Caprese nedaleko Florencie. V březnu 1505 přijel na pozvání papeže Julia II. poprvé do Říma. Tento papež byl z mocného rodu, který miloval umění, a pro svůj záměr hledal mimořádně nadaného umělce, který bude stejně nezkrotný a ambiciózní jako on sám. Sochaře prý Juliovi doporučil dvorní architekt Giuliano da Sangallo, přičemž první úkol zněl vytvořit papežův náhrobek s několika sochami pro svatopetrský chrám. Jenže mladému Michelangelovi takoví úspěch mnozí záviděli, a tak nechali papežovi namluvit, že nechat si stavět náhrobek ještě za života může přinést smůlu, a papež projekt nakonec odvolal. Michelangela se to hluboce dotklo, a navíc zůstal bez prostředků, které do prokletého náhrobku vložil. Okamžitě se tedy vrátil do Florencie, což ale papeže překvapilo, a naléhal na něj, aby se vrátil. Do celé záležitosti se nakonec muselo vložit i samotné vedení města a Michelangelo se po sedmi měsících do Říma skutečně vrátil a s Juliem se usmířil.

Dílo, které se zapsalo do historie

Roku 1483 byla s velkou pompou dokončena stavba Sixtinské kaple u baziliky sv. Petra. Jenže uplynulo jen pár let a začaly se objevovat první mráčky na obloze. Statické problémy zapříčinily trhliny v klenbě. I proto se papež rozhodl, že nechá klenbu nejen vyspravit, ale také vymalovat, a v roce 1508 pověřil touto výmalbou právě mistra Michelangela. Ten ovšem vehementně protestoval s tím, že není přeci malíř, ale sochař. Julius však trval na svém a Michelangelovi nezbylo než se pustit do práce.

A tak se pomalu začalo vytvářet jedno z nejznámější malířských děl. Dle zadání papeže začal na klenbu malovat portréty dvanácti apoštolů a ornamentální dekorace. Jenže ani za mák jej to nebavilo, a tak po nějaké době skončil a papeži předložil vlastní návrh. Michelangelo zpracoval svůj koncept s ohledem na již existující malby v kapli a především na nástěnné malby v hlavním pásu pod okny, které zobrazovaly život Mojžíše a Krista. Střední část stropu měly pokrývat výjevy od stvoření světa a další části stropu měly pokrývat výjevy z časů, kdy ještě lidem nebyly předány desky Desatera.

Na rozdíl od hustě zalidněných maleb na stěnách se Michelangelova stropní díla omezují na skromný počet postav, které v podstatě nemají pozadí, a působí proto monumentálněji. Plán byl jasný – nad oltářem měl vzniknout obraz stvoření, následovaný pádem člověka a ukončený čtyřmi scénami z Noemova života. Výmalba však neprobíhala takto organizovaně. Umělec pracoval tak, jak mu to dovolovaly podmínky. Kaple totiž nadále běžně sloužila církevním účelům a oltářní prostor bylo nutné zachovat co nejdéle bez lešení. Dnes již také víme, že Michelangelo nemaloval vleže na zádech, ale ve stoje se zakloněnou hlavou.

Obdiv a sláva

Práce mu zabrala s přestávkami asi čtyři a půl roku. Umělec tvořil v podstatě sám. Florentské malíře, kteří mu nejprve pomáhali, brzy propustil a nechal si jen pár pomocníků, aby mu připravovali zeď a třeli barvy. Vše ale nešlo zrovna hladce. Zrovna když dokončil obraz potopy, malba začala plesnivět a na nějaký čas to umělce natolik znechutilo, že odmítal pokračovat. S novou technikou míchání barev ale ale později opět pustil do práce. Za zády mu přitom doslova stál samotný papež Julius II., který byl proslulý svou netrpělivostí. Během malby Michelangela doslova mučil otázkami, kdy už bude konečně hotov. Dílo bylo slavnostně odhaleno až 31. října 1512 za účasti a obdivu celého Říma. Po čase se ale papeži zdálo, že je strop poněkud „chudý“, protože na něm není zlato. Dožadoval se tedy dodatečné úpravy, kterou ale Michelangelo odmítl, a zlato na stropě skutečně nikdy nebylo.

V roce 1516, tři roky po smrti papeže Julia II. se Michelangelo vrátil do Florencie a v Římě se znovu objevil až v roce 1534 za vlády papeže Pavla III. Umělec se ve Svatém městě nakonec usadil natrvalo a strávil tam posledních třicet let života. V roce 1535 byl papežem dokonce jmenován nejvyšším architektem, sochařem a malířem Apoštolského stolce a požádal jej, aby na oltářní stěnu Sixtinské kaple namaloval fresku s námětem posledního soudu. O necelý rok později byly dokončeny skici a započala samotná práce. Přes pět let pak pracoval umělec v kapli sám, pouze jeho věrný pomocník Francesco Urbino mu třel barvy. Tou dobou ale již bylo umělci přes šedesát let, a dokonce se jednou stalo, že spadl z lešení a poranil si nohu. Michelangelův Poslední soud zahrnuje na 390 figur seskupených kolem ústřední postavy Krista a zobrazuje vzkříšení z mrtvých a rozdělování na spasené a zatracené. Jeho výtvor však budil i jisté rozpaky. Všechny postavy kromě Panny Marie jsou například téměř nahé, a to včetně Krista, andělé zase nemají křídla a světcům chybí svatozáře.

Po oficiálním odhalení fresky v roce 1541 sklidila malba skutečně velkou kritiku, a to zejména ohledně postavy Krista. Ten neměl vousy, byl nepřiměřeně mladý a především jaksi postrádal důstojnost. Řada lidí tvrdila, že se jedná o zjevné rouhání a přísní teologové fresku na zasedání Tridentského koncilu odsoudili a v roce 1565 zadali Danielovi da Volterrovi, aby alespoň některým postavám přimaloval hábity a fíkové listy. Tyto úpravy však byly při restaurování kaple odstraněny.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *