Megalitické stavby lze najít různě po světě, ale u nás v Evropě má velký věhlas zejména oblast na severozápadě Francie. Je totiž zcela jedinečná tím, že na poměrně malém území je možné najít přes sto kamenných alejí, menhirů, mohyl a pohřebních komor. O jejich původu i účelu toho ale stále mnoho nevíme.
Vesnička Carnac je sice malinká, ale do historie se zapsala tučným písmem. Nejenže je oblast díky příjemnému podnebí a blízkosti moře obydlena již dlouhé tisíce let, ale také její památky se zde různě mísí a proplétají, což tvoří zcela jedinečné svědectví o dávném životě našich předků. Středověké a raně novověké domy jsou jen co by kamenem dohodil od menhirů.
Menhiry zde stojí nejdéle, ale jejich postavení i účel se v průběhu dějin měnily dle toho, co bylo zrovna potřeba. Keltové a jejich druidi některé kameny sestavili do podoby soustředných kruhů. Později pomocí nich Římané vzdávali hold svým bohům, a nakonec je využili i křesťané, když vrcholky některých menhirů otesali do podob křížů a nad pohřebními mohylami vztyčili kostely.
Aleje z kamenů
Carnac však většina turistů zná především díky dlouhým alejím vztyčených balvanů. Nejvýznamnější jsou zejména tři pole osázená kameny pojmenovaná podle vesniček, jimiž procházejí: Le Ménec, Kermario a Kerlescan. Skupina kamenů začíná kruhem s překlady, tzv. kromlechem, a směrem na severovýchod z ní vychází 11 megalitických alejí. Le Ménec je tvořen kameny, které jsou uspořádány ve formě pásu, který dosahuje šířky až 100 metrů a dlouhý je téměř kilometr. Tato kamenná struktura tak celkem obsahuje 1 099 balvanů a uzavírá ji dnes už téměř nerozeznatelný kromlech na východě.
Kermario neboli „místo mrtvých“ je menší, ale jen o kousek. Najdemee zde deset řad, ve kterých se tyčí 1 029 kamenů. A Kerlescan jich má ve 13 řadách celkem 555, s výškou do 4 metrů. Nedaleko je možné najít také mohylu Le Manio nebo kruhovou hrobku Cairn de Kerkado.
Němý úžas
Návštěvníka tato podívaná snad vždy musí uchvátit. Je to skutečně krásný kolos, o kterém se jen můžeme dohadovat, jakému účelu přesně sloužil. Archeologové však věří, že se jednalo o nějaké náboženské obřady, které byly propojeny s uctíváním duchů předků. Aleje totiž symbolicky směřovaly k vyvýšenému horizontu a člověka tak jako by odváděly za jeho svět, kam už oči nedohlédnou. Kromlechy pak mohly představovat jakési svatyně. Nacházejí se totiž zejména v níže položených bodech, zatímco ohromné kamenné „stoly“ mohly sloužit jako otevřené hrobky.
Památka, která láká davy
Carnac každý rok navštíví více než 600 tisíc návštěvníků, a především v létě se tedy vrátka v plotech okolo kamenných alejí zavírají, aby ty davy turistů vzácnou památku nepoškodily. Většinu ostatních pamětníků zašlých časů si však můžete vlastníma rukama osahat. K nejoblíbenějším místům patří obrovitý menhir Keorlac, který se až do 19. století tyčil do výšky 12 metrů. Jenže pak do něj udeřil blesk a dnes představuje s 9,5 metru největší stojící kámen ve Francii. Tento kolos, který váží hned několik tun museli být dávní stavitelé schopni sami vztyčit, a to na kopci vysokém 132 metrů, takže byl vidět na vzdálenost víc než 30 km. Dostat ho do vertikální polohy muselo dát skutečně hodně práce a také to chtělo zapojení snad i více než jednoho kmene.
Kdo kameny vztyčil?
Otázkou zůstává, kdo takové ohromné kameny dokázal vztyčit. Náboženství, jež se opíralo o kamenné obry, mělo hlubokou tradici v Asii i Africe. K zdatným architektům nejspíš patřili příslušníci tzv. kultury zvoncovitých pohárů, kteří se před pěti tisíci lety rozšířili prakticky po celé Evropě i na sever Afriky. Tyto kmeny si nebudovaly trvalá sídla, spíše šlo o částečně usazené zemědělce. Trvalými pozůstatky jejich osídlení pak jsou spíše jen hrobky s přilehlými pomníky, a to zjevně za cenu obrovských obětí a dřiny.
Magické schopnosti
Gigantické kameny samozřejmě lákaly pozornost všech generací a snad pokaždé se badatelé snažili přijít na kloub tomu, k čemu byly postaveny a jaký měly účel. Středověký lid je pokládal za dílo obrů či nadpřirozených sil, jistota nebyla ani ohledně toho, jak jsou staré. Jedni je přisuzovali Římanům, jiní Galům. Některé legendy dokonce tvrdí, že se jedná o římské legie, které nechal zkamenět čaroděj Merlin, případně hordy pohanů zakleté svatým Corneliem.
Tradovalo se, že magická moc kamenů může pomoci například ženám, jimž se nedařilo otěhotnět. Ty se údajně měly sklouznout po některém z kamenů, namazat se medem, olejem a voskem a následně mezi kameny přespat. Jejich děti pak měly být nabité jejich magickou silou měly být zdravé a silné.
Mýty, legendy i pravda
Zdaleka nejvíc příběhů však kameny spojují s artušovskými legendami, které se rozvinuly zejména v období pozdního středověku a ovlivnily celou rytířskou kulturu západní Evropy. Nedaleko Carnacu je také možné navštívit hrobku čaroděje Merlina. Pokud však čekáte něco pompézního, budete pravděpodobně dost zklamání.
O něco zajímavější může být hledání „údolí bez návratu“, kde vyvěrá pramen obložený kameny. Právě u něj prý víla Viviane Merlina okouzlila a uvěznila ho v „devíti kruzích vzduchu“. Asi se vám nepodaří objevit zakletého kouzelníka, ale můžete si alespoň sáhnout na jeho trůn – zlatě natřený strom u malého vodopádu, který zde byl osazen v roce 1991 výtvarníkem Françoisem Davinem.
ZDROJ: https://www.francethisway.com/places/carnac.php, 100+1 zahraniční zajímavosti
ZDROJ obrázku: Pixabay
Napiš komentář