Poslední závod: Pravdivý příběh Hanče a Vrbaty ožil díky filmu

Možná jste v kinech zaregistrovali film Poslední závod o osudech pánů Hanče a Vrbaty. Většině lidí možná byla tato jména doposud neznámá, ale film je natolik populární, že je dnes již téměř každý stačil zaslechnout. Pro milovníky hor a lyžování nicméně nejsou neznámá a jejich příběh lidé znají. Od jejich smrti letos uplynulo 109 let, a i to může být dobrým důvodem, proč si jejich příběh připomenout.

Pobyt na horách je vždy nejen velmi romantický, ale v zimě může skýtat i značné riziko. I zkušeného horala mohou překvapit nevyzpytatelné sněhové závěje a rychle se měnící počasí. Pak stačí jen drobná chybka a z nenáročného výletu se může stát boj o holý život. Smutným potvrzením této pravdy je také příběh, který se odehrál na Velikonoční pondělí 24. března 1913, kdy se v Krkonoších odehrával osmý ročník mezinárodního lyžařského závodu na 50 kilometrů.

Změna počasí je vždy zrádná

Toho dne ráno bylo skutečně teplo – teploměry hlásily nezvyklých 8 °Celsia, a proto se šestice účastníků vydala do terénu pouze lehce oděna. Jenže stačily dvě hodiny na to, aby zjistili, jak hroznou chybu udělali. Velmi nečekaně se prudce ochladilo a stejně náhle se se do oblasti přiřítila také obrovská sněhová bouře. Teplota začala prudce padat a do pár minut dosáhla bodu mrazu. Účastníci oděni jen v krátkých rukávech tedy začali velmi rychle promrzat. Zároveň nechtěli riskovat své zdraví a postupně všichni ze závodu odstoupili, až na jedinou výjimku, a tou byl šestadvacetiletý Bohumil Hanč, favorizovaný držitel titulů Mistr lyžař a Mistr Krkonoš. Jednoduše nechtěl přijít o příležitost potvrdit svou dominanci a nechtěl zklamat své podporovatele.

Toho roku to navíc měl být jeho poslední závod. Vlastně se původně ani nepřihlásil, protože jej čekaly mistrovské zednické zkoušky a jeho manželka měla brzy porodit potomka. Jenže závod, který se poprvé jel jako rychlostní, přivábil také německé závodníky. A jilemnický ski spolek Hanče dlouho přemlouval, aby se naposledy zúčastnil, až nakonec tlaku vyhověl. Pohledem zpět je tedy skutečně smutné, že by se celá tragédie vůbec nemusela stát, nebýt soupeření mezi českými a německými sportovními spolky.

Chyby dělá každý

Když přišla sněhová vánice, Hanč neměl tušení, že ostatní závodníci odstoupili – a to i když se mu to snažil signalizovat jeden z pořadatelů na kontrolním stanovišti. I přes nesmírně náročné podmínky byl Hanč odhodlaný závod dokončit a vyhrát. U Harrachových kamenů potkal sedmadvacetiletého Václava Vrbatu, svého blízkého přítele, který na trať vyrazil právě proto, aby jej povzbuzoval. Jenže v té chvíli byl sám v potížích, protože jej počasí podobně zaskočilo. Tehdy udělali oba muži osudovou chybu, když se rozhodli pokračovat – stačilo by přitom sjet dolů do Míseček, unikli by bouři, mlze i mrazu. Hanč ale neoblomně chtěl pokračovat a Vrbata ho aspoň přinutil, aby si od něj vzal kabát a čepici.

O pár set metrů dál však Hančovi selhalo srdce. Spadl do hlubokého sněhu u Zlatého návrší, necelé dva kilometry od Labské boudy. Tou dobou už po něm pořadatelé i někteří závodníci začali pátrat. Každý se rozjel jiným směrem a na Hanče narazil pražský Němec a velký sportovec Emerich Rath krátce před druhou hodinou odpoledne. Nejprve se pokoušel skomírajícího přítele táhnout na zádech sám, ale když už nemohl, nechal jej ležet u jedné ze signalizačních tyčí a dojel do Labské boudy pro pomoc. Ačkoli se ho poté ostatním podařilo dostat do bezpečí, bohužel se jej nepodařilo zachránit – jeho srdce táhlo z posledního, a nakonec zcela selhalo.

Tragický závod měl však toho dne ještě jednu oběť. Václav Vrbata se také ztratil v husté mlze a dostal se pak až do míst, kde předtím Hanč zkolaboval. Po kamarádovi tu však našel jen jeho zapíchnuté lyže. Bylo mu jasné, že se mu muselo něco stát, ale pátrání nepřineslo úspěch, a sám nakonec také zkolaboval.

Pátrání po Vrbatovi

Mezitím na Labské boudě někomu chytrému docvaklo, že je zvláštní, že je Hanč teple oblečen, když poslední kontrolou ještě projížděl nalehko. Bylo jasné, že někdo mu musel oblečení darovat – ale kde je tento neznámý? Do bouře tedy vyrazila další záchranná výprava, ale bohužel nepostupovali dost rychle, aby mohli Vrbatovi ještě pomoci. Nezbývalo než jen konstatovat smrt. Nikdo z pořadatelů ani závodníků muže neznal. Vrbata byl prostě jen Hančům přítel, který jej toho dne přišel podpořit.

Hančova pohřbu v Jilemnici se zúčastnilo na sedm tisíc lidí. Ve stejný den byl ve své rodné vesnici pochován také Václav Vrbata. Tragédie samozřejmě vyvolala vlnu solidarity, zejména pak ve prospěch těhotné Hančovy manželky. Její syn Bohumil se narodil měsíc po smrti svého otce. Právě tyto tragické události daly do pohybu snahy o zorganizování horské služby. Už od poloviny 19. století sice fungovaly služby průvodců a nosičů, ale až teprve tragédie Hanče a Vrbaty vedla ke vzniku profesionálního sdružení horských záchranářů.

Díky novému filmu se tento příběh jistě dostane do povědomí daleko většího množství lidí. Je určitě důležité připomínat si takové příběhy, protože mohou nejen inspirovat, ale také varovat. Hory jsou i v našich podmínkách zrádné a nikdy není radno podcenit počasí a možná zbytečně přecenit své síly.

ZDROJ: Wikipedia.org

ZDROJ obrázku: Autor/ka fotografie: Nico Brüggeboes: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/ryma-snih-drevo-krajina-1003124/

Napiš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *