Nedobrovolná pravda. Existují látky, které vás mohou donutit mluvit?

Sérum pravdy vždy bylo jakýmsi magickým zaklínadlem, které vždy hrozilo zdviženým prstem nad každým, kdo nemá úplně čisté svědomí. Na začátku minulého století byly experimenty s chemikáliemi zaručujícími získání pravdy více než časté. S jakými výsledky?

Pravda a nic než pravda

Pojem „sérum pravdy“ použil jako první americký lékař Robert House před necelým stoletím. Ani tenkrát nebyl pravdivý. Nejen v jeho době, ale ani nikdy potom nešlo o sérum. A lidé pod jeho vlivem nemluví vždy pravdu. Často lžou nebo pravdu zamlčují. Tato zázračná látka funguje spíše v románech nebo špionážních filmech, ale ve skutečnosti je to spíše jen umělecká licence než scénář založený na skutečnosti.

Alkohol jako prvotní pokus

Je však pravdou, že vynalézt sérum pravdy bylo vždy snahou nejen alchymistů, ale i seriózních vědců. V prvé řadě byl účel jasný – donutit zločince k vyzrazení pravdy. Kromě toho se ale experimentovalo s možností vrátit lidem vzpomínky, nebo vyvolat pocity, které byly vlivem šoku protlačeny. Nakonec vědci vytvořili arzenál chemických sloučenin, které potlačují sebekontrolu, posilují „povídavost“ a zvyšují pravděpodobnost podřeknutí. Historie těchto pokusů však sahá mnohem dále než do počátku 20. století. K nejběžnějším a také nejstarším způsobům jak si vynutit pravdu patří tuctová organická sloučenina s chemickým vzorcem C2H5OH – tedy etanol. Není nijak neobvyklé, že opilý člověk řekne to, co by ve střízlivém stavu nevypustil z úst. Řada kriminálních případů byla vyřešena poté, co se pachatel opil a v podroušeném stavu mluvil o svém zločinu.

Bez zábran

Jenže alkohol samozřejmě nepůsobí na všechny stejně a jeho účinky bývají stěží předvídatelné. I proto byli vědci nuceni hledat spolehlivější náhradu. Našli ji například v lécích určených původně k uklidnění či navození spánku. Ty totiž dokážou v mozku potlačovat aktivitu tkání a obvodů odpovědných za vyšší nervovou činnost a celkově výrazně snižují sebekontrolu. Pod jejich vlivem upadá člověk do stavů, které se mohou podobat silné rozespalosti, kdy si plně neuvědomuje všechny okolnosti a souvislosti toho, co se kolem něj odehrává. Rozespalý člověk nedokáže tak bystře a rychle uvažovat, neuvědomuje si řadu souvislostí, a proto na sebe prozradí více, než by řekl v bdělém stavu. Lež je totiž pro náš mozek dost náročná. Musí se velmi soustředit, aby neudělal chybu a aby na sebe vybájené věci logicky navazovaly. Utlumený mozek toho ale není dobře schopen. Neplatí to samozřejmě u patologických lhářů, pro které je lhaní naprosto přirozené a „nadřou se“, když mají mluvit jen a jen pravdu. To jsou ale většinou zcela výjimečné případy.

Pravdomluvné rodičky

Mezi jedny z nejznámějších léků, které mají „pravdomluvné“ účinky patří skopolamin. Ten začal být používán ve 20. letech 20. století při porodech na navození jakési náměsíčnosti a uvolnění od bolestí. Přitom si lékaři všimli, že rodičky pod vlivem skopolaminu poměrně přesně odpovídají na kladené otázky a někdy na sebe prozradí i věci, které by za plného vědomí určitě tajily. Proto navrhl Robert House z Texasu, aby se skopolamin využíval i jako prostředek při výslechu lidí obviněných z trestných činů. Za druhé světové války byl skopolamin používán v USA při odhalování simulantů předstírajících duševní chorobu, aby nemuseli na frontu. Při výsleších ho používali i nacisté a látka zůstala zřejmě dodnes ve výbavě některých zpravodajských a bezpečnostních služeb. Nefunguje však zcela spolehlivě. V řadě případů se nepodařilo z lidí dostat pravdu ani za použití poměrně vysokých dávek.

Podobným způsobem byl testován i další lék – midazolam, který byl původně určen jako sedativum. Útlum navozený midazolamem může snížit sebekontrolu, u některých lidí ale mívá opačné účinky, kdy navodí stavy vzrušení, úzkosti a agresivity. Pak je pro usnadnění výslechu nepoužitelný. Výsledky tedy rozhodně nebyly uspokojivé a od využívání tohoto léčebného prostředku jako séra pravdy se časem upustilo.

Spolupracující mozek

Vývoj farmacie slibuje do budoucna nové, spolehlivější látky. V tomto ohledu patří k nadějím léky měnící koncentraci dopaminu v mozku. Vyšší hladiny dopaminu totiž způsobují větší ochotu spolupracovat a odpovídat na kladené otázky. Vědci tedy doufají, že právě dopaminová séra by řadě lidí mohla rozvázat jazyk. To by byl zásadní pokrok oproti stávajícím látkám, které zvyšují pouze ochotu hovořit bez ohledu na to, zda člověk říká pravdu, nebo lže.

Jenže i tyto scénáře mají své slabiny. Jednou je například to, že takový člověk by vždy říkal to, co za pravdu považuje. U řady jedinců, kteří jsou například duševně nemocní, by to tedy mohlo být prakticky cokoliv. Spolehlivé sérum pravdy k dispozici není, a proto bylo použití chemikálií při výslechu už v padesátých letech považováno za překonanou a silně kontroverzní záležitost. Odborníci se shodují v názoru, že jejich síla a spolehlivost se většinou notně přeceňuje. Veřejnost má o těchto látkách silně zkreslenou vlivem médií a hollywoodských filmů.

Otazníky a pochyby

Člověk, který se přizná pod vlivem séra pravdy, by se pravděpodobně přiznal i při výslechu s pomocí jiných metod. V mnoha zemích je navíc přiznání získané pod vlivem séra pravdy pro soud nepřijatelné. Osoba pod vlivem těchto látek je totiž snadno náchylná k tomu, aby říkala, co se od ní očekává. Snadno tak může dojít k devastujícím justičním omylům. Zde to ale nekončí. I pokud by existovalo spolehlivé sérum pravdy, po kterém by člověk nedokázal lhát, vznášely by se nad jeho využitím etické otazníky. Nasazení takové látky je srovnáváno s mučením a nelidským zacházením, které by nejspíš v demokratických zemích nemohlo mít své místo.

Je však pravdou, že v posledních letech se o mučení jako o povolené metodě výslechu hovoří čím dál častěji. Jedním ze zlomových momentů byly bezpochyby teroristické útoky z 11. září 2001, při kterých přišly o život tisíce lidí. Představa, že někdo připravuje podobný zločin a má o něm všechny informace, nás staví před otázku, jaké prostředky můžeme použít k tomu, aby vše prozradil a předešlo se katastrofě. V takovém případě je jistě na místě zvážit i využití zcela krajních prostředků pro získání nutných informací. Je však závažnou otázkou, kde se nachází ony limity, které ještě překročit můžeme a které nikoliv. Někteří lidé argumentují tím, že pokud začneme, byť jen v „odůvodněných případech“, ignorovat základní normy společnosti, sami tím přispíváme k jejímu zániku. Jejich oponenti ale tvrdí, že právě pro záchranu naší kultury nesmíme tyto zásady dodržovat za každou cenu, jinak dáváme nepřátelům nebezpečnou výhodu.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *