František Běhounek se stal prvním Čechem, který dokázal přeletět nad severním pólem. Jenže úspěch na jedné straně, se rovnal katastrofě na straně druhé. Tento významný český vědec tak musel více než měsíc bojovat o život na ledové kře.
Roku 1925 se Roald Amundsen vydal v hydroplánem na přelet severního pólu. Cesta však skončila havárií a cíl nebyl dosažen. Přesto se však nenechal odradit a hned o rok později se o podobný kousek pokusil znovu. Tentokrát však zvolil jako dopravní prostředek vzducholoď Norge. S posádkou, k jejímž členům patřil také italský konstruktér stroje Umberto Nobile a český fyzik František Běhounek, vyrazili z Říma. Poslední zastávkou před finálním přeletem se staly Špicberky. Zde vystoupil Běhounek a 36hodinové výprava, při níž Amundsen se zbytkem dobrodruhů pól pokořili, se nezúčastnil. To, co mu však bylo odepřeno, si mohl brzy vynahradit. Nobile totiž projevil touhu letět k pólu znovu, ale tentokrát na vlastní pěst bez Amundsena.
Opět ve vzduchu
Práce na nové vzducholodi, nesoucí jméno Italia, se završily již v roce 1927. Naplánovala se také nová trasa a posádka, která tentokrát měla čítat celkem 18 členů. Opět se do ní zařadil i Běhounek, který již chtěl doletět až nad pól. Vzducholoď vzlétla 15. dubna 1928 z domácí základny v Miláně. První zastávkou měl být německý Stolp (dnešní Słupsk), kde také po 30 hodinách boje s povětrnostními podmínkami dosedli. Jen přelet sem však byl značně náročný kvůli nepříznivému počasí – vzducholoď vyčerpala takřka všechno své palivo, a a navíc přistála v takovém stavu, že ji bylo nutné dlouhých deset dní opravovat.
Počasí bylo proti
Ve Stolpu stroj kotvil až do 3. května. Poté se opět vzducholoď vznesla do vzduchu, ale počasí jí opět nepřálo. Byla odkloněna ze své plánované trasy, a nakonec se posádka rozhodla přistát ve Vadsø na samém severu Norska a počkat, až se živly uklidní. Zde čekali do 5. května, kdy se zdálo, že se počasí konečně umoudřilo. Bohužel jen zdánlivě – i během následující cesty zasáhly vzducholoď silné větry a v posledním úseku jí selhal jeden z motorů. Naštěstí však posádka vše dobře zvládla a zdárně dosedla 6. května do Královské zátoky na Špicberkách. Tam na ni již čekala podpůrná loď Città di Milano pod vedením kapitána Giuseppeho Romagny Manoji.
Zde se naplánovaly hned tři polární lety a na první z nich se opravený stroj vydal o pět dní později. Jenže ani tentokrát jim počasí nepřálo. Jen osm hodin po startu se členové výpravy byli nuceni vrátit, protože vzducholodi hrozilo, že se stane neovladatelnou. Následující čtyři dny vyčkávali na vhodné povětrnostní podmínky a podruhé se na cestu vypravili 15. května – konečně i s požehnáním počasí. Skvělé podmínky prodloužily let na úctyhodných 60 hodin, během nichž Italia absolvovala asi 4 000 km. Díky tomu byli schopni vědci shromáždit mnoho cenných meteorologických i geografických dat. Běhounek navíc zkoumal sílu elektromagnetického pole, měřil pólovou radioaktivitu – a také jako první Čech přeletěl nad severním pólem, což byl samozřejmě mimořádný úspěch. Na základnu se posádka vrátila v pořádku 18. května.
Poslední let
Po pěti dnech oprav a odpočinku se Italia vydala na poslední přelet, který proběhl hladce a posádka se rychle chtěla vrátit zpět. Bohužel silný vítr, který jim pomáhal při cestě tam, se nyní stal nepřítelem. Nobile rychle spočítal, že aby se dostali do bezpečí, potřebovali by zásoby alespoň na 40hodinový let – a ty jim chyběly. Švédský meteorolog Finn Malmgren však kapitána přesvědčil, že by měli držet kurz – vítr se prý zklidní, a nakonec se podaří v pořádku doletět.
Po dlouhém boji se silným větrem se ale ukázalo, že jeho předpověď byla zcela chybná. Italia se po 24 hodinách letu nacházela teprve v půli cesty domů a led se tvořil nejen na trupu, nýbrž i na vrtulích. Brzy se situace změnila v naprosto kritickou, protože se zaseklo ovládání výšky a stroj začal klesat. Nobile se tehdy dopustil vážné chyby, jež osud výpravy zpečetila – nařídil vypnout motory a bez nich Italia vystoupala nad mraky do výšky 910 m n. m. Zhruba půl hodiny se loď ohřívala ve slunečních paprscích, které led rozpustily. Jenže vodík v balonu se začal zahřívat, rozpínal se a bezpečnostními ventily unikal ven. Jakmile pak vzducholoď opět klesla do stabilní letové hladiny ve výšce 300 m, nebyla už dost nahuštěná, aby se udržela ve vzduchu.
Pád dolů
Zadní část stroje začala klesat a brzy zavadila řídící kabina o ostrý vrchol ledovce, který ji roztrhl, a nakonec zcela oderval. Přímo při neštěstí vypadlo ze vzducholodi devět lidí včetně Nobileho a Běhounka. Neovladatelná vzducholoď, která byla najednou zbavena zátěže, začala stoupat a zbytek posádky v ní zůstal uvězněn. Někteří tvrdí, že výpravě značně pomohl mechanik Ettore Arduin, který zůstal ve vzducholodi, ale duchapřítomně shodil dolů řadu věcí, které se těm na pevnině posléze velmi hodily. On sám nepřežil – trosky vzducholodi, ani těla pohřešovaných se nikdy nenašla.
Ztraceni uprostřed ledové pustiny
Faktem zůstává, že když se trosečníci vzpamatovali z šoku, uvědomili si vážnost své situace. Sice nalezli pár kusů zásob a vybavení, takže měli šanci, že minimálně pár dní či týdnů nezemřou hlady. Ale jak se dostat zpět do civilizace? To už byla jiná, a daleko složitější otázka. O tom, co následovalo, se napsala a natočila řada knih a filmů. Dnes již není proto přesně jisté, co je pravda a co si filmaři a spisovatelé poněkud přikrášlili. Jisté ale je, že vysílačku se trosečníkům podařilo uvést do chodu velmi rychle, signál však dlouhé dny nikdo nepřijímal – teprve po týdnu marných pokusů ho zachytil radioamatér Nikolaj Schmidt z vesnice Vochma vzdálené 2 500 km.
Pátrání v plném proudu
Po ztracené posádce se samozřejmě začalo velmi rychle pátrat. Hned 25. května totiž kapitán Romagna Manoja požádal o pomoc Norsko, najal dvě velrybářské lodě a vyrazil na moře. Následovala rozsáhlá mezinárodní pátrací akce, která však byla velmi nekoordinovaná. Problém spočíval také v tom, že útočiště trosečníků – obrovská ledová kra – se neustále pohybovala. Hledané muže tak poprvé spatřil až 20. června italský pilot Umberto Maddalena. Posléze se podařilo shodit nešťastníkům dodatečné zásoby a započalo se s přípravami na evakuaci.
Jako první u nich přistál švédský pilot Einar Lundborg. Nejprve evakuoval zraněného Nobileho, které přepravil na Špicberky. Když se však na ledovou kru vracel, sám havaroval a zůstal uvězněn na ledové kře. Skutečné záchrany se tak trosečníci dočkali až 12. července, kdy pro ně připlul sovětský ledoborec Krasin.
Neúspěch se trestá
Nobile se doma rozhodně nedočkal vlídného přijetí, byl vyloučen z armády, a začal proto pracovat pro Sověty a své návrhy vzducholodí s nimi dál vylepšoval. Také František Běhounek napsal o pádu Italie a boji o přežití na ledové kře knihu Trosečníci na kře ledové, později vydanou pod názvem Trosečníci polárního moře. Po návratu domů dále přednášel na Karlově univerzitě a věnoval se vědecké práci. Zemřel 1. ledna 1973 v Karlových Varech, bylo mu 74 let. Dodnes je jeho dílo ceněno a jeho osobnost je připomínána. Zasloužil se o rozvoj vědy a techniky nejen v oblasti polárního výzkumu. Napsal více než 65 knih a také bezpočet článků pro různá periodika.
Napiš komentář