Už samotné jméno Jana Masaryka předurčovalo k tomu, že platil za oblíbeného politika a lidé do něj vkládali velké naděje. Postava jeho otce s sebou přinášela důvěru v lepší zítřky a Jan Masaryk měl být tím, kdo půjde v otcových šlépějích. Jenže i když se stal ministrem zahraničí poválečného Československa a lidé mu věřili a podporovali jej, velkých nároků, které na něj kladli, nedokázal dostát.
Usměvavý, optimistický a vtipný politik, který si umí získávat lidi jako nikdo druhý – to byl obraz, který o veřejně nejaktivnějším potomkovi Tomáše Garrigua Masaryka chovala československá i světová veřejnost. Méně lidí však tušilo, že osobnost Jana Masaryka nebyla tak zcela bezproblémová a že trpěl vážnými duševními potížemi.
Složité dětství
Jan se narodil 14. září 1886 v Praze jako nejmladší z dětí Tomáše Garrigua Masaryka, budoucího prezidenta. Jeho dětství bylo na české poměry atypické, ovlivněné moderním stylem výchovy vlastním matce Charlottě, rodilé Američance. Rozhodně tedy nežil tak jako běžné děti, a to nejen kvůli matce, ale i otci, který byl vždy velkou a známou osobností. I proto se malý Jan ocitl brzy ve stínu otcovy slávy a bohužel se mu nikdy nepodařilo z něj vystoupit. Otcova popularita měla i své stinné stránky. Zejména v době bojů proti pravosti Rukopisů a během hilsneriády byly Masarykovy děti terčem posměchů a útoků od dětí ve škole.
V ostatních ohledech si ale Jan nemohl stěžovat – žil v milující a dobře zajištěné rodině. A přesto začal mít při studiích vážné problémy. Jeho náhlý propad se dá nejspíše vysvětlit jako osobní revolta, ale také jako předznamenání krize, která jeho sociálně nevyvinutou osobnost provázela až do první světové války. Měl mizerný prospěch, styky se špatnými kamarády, několikrát odložil i maturitu… A tak byl nakonec načas poslán za příbuznými do USA. Jenže ani za oceánem se neuchytil. Matčini příbuzní si jej předávali z ruky do ruky, Jan byl stále problémový, neplnil si své povinnosti a na čas tedy musel i putovat do dětského sanatoria. Zde se nad sebou mezi mnohem vážněji nemocnými dětmi zamýšlel a srovnával si vše v hlavě.
Služba v armádě
V roce 1913 se po sedmi letech v zahraničí vrátil do vlasti. Jenže Velká válka už byla na dohled, a proto byl Jan v roce 1915 odveden k vozatajstvu do rakouské armády. Jan se snad konečně trochu vzpamatoval a jeho služba proběhla řádně a bez problémů. I díky tomu to dotáhl až na poručíka a dostal i vyznamenání. Když se začátkem listopadu 1918 vrátil bývalý voják c. k. armády domů, nastávala éra první republiky, díla jeho otce.
A o jeho budoucí roli rozhodl sám otec. Jan byl i přes nedodělanou maturitu velmi inteligentní, ovládal několik jazyků, jezdil na koni a obstojně hrál na piano. Otec mu tedy svěřil roli diplomata a nešlápl vedle. Jako velvyslanec působil ve Washingtonu a v Británii. Jan si dokázal získávat lidi a ze svého postu učinil populární místo společenských akcí. Stával se z něj dobrý řečník, což byl dar, který měl v budoucnu bohatě využívat. Poslední léta před druhou světovou válkou byla náročná. Britskou politiku appeasementu nemohlo změnit nic, ani Janův šarm. Soukromou ranou pro něj byla otcova smrt v roce 1937. Zatímco do té doby pro něj byla výsostná autorita jeho otec, nyní jeho post nahradil Edvard Beneš. Na vnucený mnichovský diktát reagoval velvyslanec Masaryk opuštěním funkce i druhé republiky, která rychle přestávala být oním státem, který budoval jeho otec. V americkém exilu se opět shledal s Benešem.
Exil a návrat domů
Společně pak spolupracovali na obnovení Československa a v roce 1940 se stal ministrem zahraničí v exilové vládě v Londýně. Ve skutečnosti zahraniční politiku neexistujícího státu řídil Beneš, Masaryk byl nicméně důležitý jako symbol kontinuity s jeho otcem. Ve své vlasti se pak stal všeobecně známým díky pravidelným rozhlasovým proslovům vysílaným do protektorátu. Mnohdy s humorem, ale vždy vstřícným a přirozeným způsobem, v nich dodával odvahu a víru ve vítězství Spojenců. I proto se do paměti národa zapsal jako vstřícný a milý člověk, jehož hlas si lidé spojovali s nadějí a vírou v lepší zítřky.
Poválečný svět však byl jiný než jej Masaryk pamatoval. V Evropě panovala velká touha po vybudování spravedlivější společnosti a politické tendence šly více doleva. Ani Masaryk nebyl výjimkou. Do této éry vstupoval naplněn mírovými ideály a falešnou představou, že se jeho vlast stane mostem mezi Západem a Východem a že Sovětský svaz a Stalin směřují k větší demokratičnosti. Jako populární osobnost Masaryk zůstal ministrem zahraničí i v nové košické vládě, sestavené společně s komunisty. Ti postupně zjišťovali, že Masarykova image neústupného západníka je spíše legendou a že ho dokáží snadno zviklat. U Masaryka se také začínaly znovu probouzet duševní potíže a depresivní stavy. Provázely jej výčitky a se smutkem sledoval, že poválečné Československo se vyvíjí zcela jinak, než jak by si přál jeho otec. Vrcholem byla studená sprcha během jednání se Stalinem, který Čechoslovákům nedovolil přistoupit k Marshallovu plánu americké hospodářské pomoci. A tak Masaryk raději unikal z domácího dění a angažoval se v nově zakládané OSN, do níž vkládal veliké naděje.
Iluze jdou stranou
Na počátku roku 1948 nebyl Masaryk v nejlepší formě. Byl ministrem, který nechával každodenní řízení svého resortu na podřízených. Byl nestraníkem, ale příliš snadno ovlivnitelným. Věřil v demokracii, ale komunistům neuměl vzdorovat. Cítil, že selhal, dotíraly na něj pocity bezmoci, zklamání a vyčerpanosti. A do toho vstoupila únorová krize. Ostatní „demokratičtí“ ministři se rozhodli zamezit tlaku komunistů a 18. února sdělili Benešovi své rozhodnutí rezignovat z funkce. Masaryk mezi nimi nebyl. Svůj plán mu totiž neřekli, ale přesto z nějakého důvodu předpokládali, že se k nim připojí. Tím by totiž odstoupilo 13 z 25 členů kabinetu a byly by vypsány nové volby. Nestalo se tak, snad právě proto, že citově založeného kolegu předem neinformovali. Nejistý, unavený a nemocný Masaryk se stal příslovečným jazýčkem na vahách, ale takováto role vyžadovala pevnost a odvahu, jež postrádal. A tak se celosvětově známý syn prezidenta Osvoboditele dostal do vlády, která se chopila moci moci tlakem ulice a hrozbou občanské války, a pomáhal ji tak legitimizovat.
V úterý 9. března vykonal Masaryk pár politických schůzek, mimo jiné s Benešem, a přijal několik návštěv. Nikomu z těchto lidí se nezdálo, že by se choval neobvykle, natož že by nemyslel na budoucnost. Další den ráno byla ale pod okny ministrova bytu nalezena jeho mrtvola. Dodnes se spekuluje, zda se jednalo o sebevraždu, vraždu či snad nešťastnou náhodu. Zrovna nedávno byl jeho případ opětovně otevřen a byly předestřeny nové výsledky pátrání. Pravda už ale asi navždy zůstane ukryta.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Napiš komentář