Znáte Leni Riefenstahlovou? Pokud se nějak zvlášť nezajímáte o filmový průmysl, pak nejspíš ne. Jestliže ale máte s filmem, a zejména pak s režií, něco společného, dost možná vám její jméno není neznámé. A to proto, že bývá považována za geniální režisérku i přesto, že své nejlepší filmy natočila pro Hitlera. Ona sama za to však po celý svůj život odmítala přijmout zodpovědnost.
Po celé své mládí ji pronásledovala touha po tom stát se úspěšnou. Dokonce si nezřídka kdy přála být mužem, jelikož v té době bylo pro ženu přeci jen o dost obtížnější prorazit. Její otec, Alfréd Riefenstahl, však měl o jejím životě zcela jiné představy a s vidinou Leni jako poslušné německé manželky a matky ji v jejích šestnácti letech chtěl zapsat na rodinnou školu. Helene Amalie Bertha Riefenstahlová však byla zcela fascinována umění, a zvláště pak tancem. Bez vědomí dominantního otce se tedy nechala zapsat v šestnácti letech na soukromé hodiny v Grimm-Reiterově škole tance. Když však bylo její malé tajemství po čase odhaleno, byla za trest odeslána na internát, aby tam byla po přísným dozorem.
Posedlost tancem ale Leni nepřešla, a tak Alfréd nakonec podlehl její neústupnosti a rezignoval. Navštěvovala hodiny ruského baletu a v roce 1923 měla premiéru jako profesionální tanečnice. Brzy začala vystupovat po městech v Německu i okolních státech. Její zářná taneční kariéra ale neměla dlouhého trvání. V červnu 1924 si při vystoupení v Praze poranila koleno a verdikt byl jasný – s tancem musí být konec. A tak již po osmi měsících kariéry musela ze dne na den skončit. Brzy si ale našla jiného koníčka, opět v uměleckém průmyslu, ale tentokrát u filmu.
Z tanečnice režisérkou
Sama ve svých pamětech popisuje, jak k tomu došlo. Čekala zrovna na stanici metra Nollendorfplatz, když její pozornost upoutal jeden z reklamních plakátů. „Hora osudu,“ hlásal nápis, „film z Dolomitů od dr. Arnolda Francka.“ Riefenstahlovou plakát zcela uchvátil a vydala do blízkého kina, aby propagovaný snímek osobně zhlédla. Po představení, které ji mimořádně oslovilo, osobně vyhledala režiséra a přemluvila jej, aby ji obsadil do role ve svém dalším filmu. Díky své odvaze a nadšení se bravurně vypořádala s natáčením v drsném horském prostředí a záhy slavila úspěch jako hvězda mnoha horských filmů.
U herectví to ale neskončilo. Postupně začala koketovat i s režírováním, aby se brzy mohla stát první ženou režisérkou. V roce 1932 režisérsky debutovala pohádkovým příběhem Modré světlo – Horská legenda z Dolomit, k němuž rovněž napsala námět a ztvárnila v něm hlavní roli. Její film byl několikrát oceněn a kritici rozhodně nešetřili chválou nad umem mladé režisérky. Téhož roku se stala ale ještě jedna událost, která jí navždy změnila život. V únoru se zúčastnila shromáždění pětadvacetitisícového davu v berlínském Sportpalastu, k němuž promlouval budoucí říšský kancléř Adolf Hitler.
Natáčení pro Hitlera
Setkání s vůdcem pro ni bylo zcela paralyzující. Krátce na to mu napsala dopis a vyjádřila touhu osobně se s ním setkat, což se jí také záhy povedlo. Hitler byl dobře obeznámen s jejím filmařským umění a navrhl jí, aby pro něj točila. Rok 1933 přinesl nacistům vítězství, Hitler byl jmenován kancléřem a Riefenstahlová, která se díky tomu stala prominentní osobností režimu, a dostala první filmovou zakázku – dokument o stranickém sjezdu NSDAP v Norimberku. První snímek s názvem Vítězství víry byl sice jistě zdařilý, ale krátce po svém uvedení musel z politických důvodů zmizet. Po boku Hitlera v něm totiž vystupoval šéf SA Ernst Röhm, který byl na příkaz vůdce za Noci dlouhých nožů zavražděn. Rok nato už ale Leni přišla s dalším filmovým počinem. Šlo o nový dokument o stranickém sjezdu, který ten předchozí co do kvality provedení a proslulosti dalece předčil. Film Triumf vůle přinesl Leni Riefenstahlové mezinárodní slávu, zároveň se však měl stát příčinnou jejího pozdějšího zatracení. Následovaly ještě další dva snímky, z nich jeden byl dvoudílný – a oba sklidily velké nadšení i ocenění, a to i v poválečných letech.
Válečná práce
Ani vypuknutí války Leni od její práce neodradilo. Požádala si o akreditaci pro svou zvláštní filmovou jednotku a vybaveni zbraněmi vyrazili do sousedního okupovaného Polska. Jenže tam se mladá režisérka setkala tváří v tvář se skutečnou brutalitou nacistického režimu. Vojáci před jejíma očima povraždili kolem třiceti zdejších civilistů, což ji mimořádně znechutilo a vyděsilo. Leni sice hned po této události zažádala o okamžité ukončení své reportážní mise a podala na chování vojáků stížnost, Polsko však ještě neopustila. Za několik dní už měla schůzku s Hitlerem, kde se nejspíš trochu uklidnila, a krátce poté už točila vítěznou přehlídku po polské kapitulaci.
V roce 1940 se pustila do režie nového filmu – Nížiny. Natáčení trvalo několik let a stálo horentní sumy peněz. Premiéry se však snímek dočkal až v roce 1954, kdy už nedosáhl očekávaného ohlasu. Namísto toho ale nechvalně proslul kvůli svému komparzu – do rolí španělských vesničanů byli obsazeni Romové z rakouského koncentračního tábora Maxglan, které podle očitých svědectví Riefenstahlová osobně v táboře vybírala. Mnozí s nich se konce války nedožili.
Poválečné odmítání
V dubnu roku 1945 byla Leni Riefenstahlová společně s dalšími vysoce postavenými představiteli Třetí říše zatčena. Po pár měsících byla propuštěna, nicméně záhy se dostala do rukou Francouzů, kteří ji tvrdě vyslýchali, obvinili ji ze spolupráce s režimem a propagace nacistické ideologie. Strávila několik měsíců ve vězení i v ústavu pro choromyslné a celou dobu svou vinu zarytě popírala, jak to ostatně dělala už po zbytek svého života. Přestože ji spolkové státní komisařství nejprve označilo za spolupracovnici nacistů, konečný výrok berlínského soudu ji obvinění zprostil. Špatná pověst ale filmařku pronásledovala dál a nikdo s ní nechtěl mít nic společného. Proto na Evropu zanevřela a odcestovala do Afriky.
Přes Afriku do hlubin oceánů
V odlehlé núbijské části Afriky Leni poznávala život jejích domorodých obyvatel. Fascinována jejich životním stylem, rituály a ohromným smyslem pro krásu, strávila s nimi několik let a naučila se dokonce i jejich jazyk. Film zde nenatočila, zato však vyfotila mnoho nádherných fotografií, které ji opět vrátili slávu a uznání ve světě umění. V roce 1975 se její fotografie objevily v předních světových časopisech, vznikly obsáhlé fotografické publikace a Art Directors Club Deutschland jí udělil zlatou medaili za nejlepší fotografický výkon roku. Konečně se jí vrátila bývalá sláva, po které tolik toužila.
Riefenstahlová si Afriku zamilovala a v roce 2000 se tam rozhodla vrátit, aby navštívila své staré přátele. Země tehdy ale byla zmítána velkými konflikty a vrtulník, na jehož palubě filmařka cestovala, havaroval. Leni se sice ze svých zranění rychle zotavila, do Afriky už se ale nepodívala.
Brzy se ale začala angažovat jinak. Fascinovala jí krása podmořského světa a dlouhou dobu se potápěla amatérsky až po nějaké době úspěšně složila potápěčské zkoušky a stala se také nejstarší aktivní potápěčkou na světě. Snímek Podvodní imprese vznikl díky téměř dvěma tisícům ponorů pod mořskou hladinu a Riefenstahlová jej uvedla v premiéře 22. srpna 2002, tedy v den svých stých narozenin. Když 8. září 2003 Leni zemřela ve spánku ve svém domě v Pöckingu, bylo jí 101 let. Zpráva o jejím úmrtí obletěla celý svět a zaplnila titulní strany novin. Nálepky Hitlerovi úzké spolupracovnice se ale nikdy nezbavila.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Napiš komentář