Legenda o bráně do pekel v tureckém Hierapolisu je objasněna

Podle legendy mělo být město Hierapolis bránou do pekel. Pergamský král jej prý založil na pokyn samotného vládce pekel. A proto sem ve starověku proudily davy lidí, kteří chtěli na vlastní oči spatřit, kudy se dá vstoupit do míst věčného zatracení. A hlavně být přítomni i smrtícím obřadů, při kterých se obětovalo Plutovi, bohu podsvětí. 

Trosky tohoto města bychom nalezli v dnešním Turecku. V době okolo 2. století př. n. l. skutečně nikdo neměl důvod pochybovat, že město bylo Eumenesem II. skutečně založeno na pokyn vládce podsvětí. V běžném povědomí totiž existovala řada legend a jedna byla obzvlášť děsivá. V Hieropolisu prý byl i k vidění trojhlavý Kerberus, který strážil vstup do podsvětí. Nebylo tedy divu, že z celého okolí se do chrámu boha podsvětí, Plutonia, scházely davy lidí, kteří chtěli Kerbera spatřit na vlastní oči. Uvnitř chrámu byla velká aréna a okolní ochozy dokázaly pojmout až 2000 přihlížejících.

Obětiny bohu

Všichni přišli proto, aby na vlastní oči viděli to, o čem se jen povídalo – v malé jeskyni na dně arény sídlilo ohromné zlo, které zabíjelo i jen svým horkým dechem. Každodenně ráno a večer přivedli k ústí jeskyně sluhové mladého býčka, který během několika vteřin padl zemi mrtvý bez zjevné příčiny. Obřad se konal časně za úsvitu a večer při západu slunce, jelikož Kerberos neměl rád denní světlo.

Diváci za tuto tajemnou podívanou zaplatili nemalé peníze. To, co viděli, je nejen pořádně vyděsilo, ale také přesvědčilo o tom, že zde Kerberos skutečně sídlí, a co víc – že toto místo rozhodně není moc bezpečné. A byli jen rádi, že služebníci chrámu takto každý den krmili nenasytného psa, který by si jinak mohl dělat zálusk i na něco jiného než jen hovězí maso. Rádi tedy ze svých kapes přispěli a neptali se, jak byly jejich peníze použity.

Městu se díky přítomnosti pekelné brány velmi dařilo. Davy poutníků přinášely kýžený finanční prospěch, a tak si město stále drželo sovu pozici, a to i přesto, že okolo zuřily líté boje a zbytek mocné říše se zmítal v problémech. Brána do pekel tedy byla pečlivě střežena až do 6. století našeho letopočtu. Poté se objevilo mocné zemětřesení, do toho turecko-byzantské války a někdy v této době brána zanikla.

Pověst o existenci Plutonia nicméně dráždila archeology po celou dobu. Úspěch však oslavil až italský tým archeologů, kteří v roce 1965 konečně nalezli pozůstatky starověkého města. Archeologický výzkum vlastně běží až dodnes. Sama Brána do pekel byla odkryta až teprve před sedmi lety a objasnit tajemné umírání obětin se podařilo teprve nedávno. Podle všeho zabíjel býčky smrtící plyn.

Konec záhady

Plutonium totiž bylo vystavěno na tektonickém zlomu v geologicky aktivní lokalitě, kde neustále na povrch unikaly emise oxidu uhelnatého. Tyto bezbarvé plyny obohacené o sirovodík pak stály za celou legendou o psovi Kerberovi. Každý tvor, který se ocitl blízko vstupu do jeskyně, se nadýchal těchto smrticích plynů, omdlel a udusil se. Jak je ale možné, že služebníci, kteří zvířata přiváděli, vždy vyvázli bez úhony?

Vysvětlení je prý prosté. Ukázalo se, že během noci se těžší oxid uhličitý usazuje při dně arény a vytváří tak neviditelné jezero s vražednou atmosférou. Výška tohoto smrtícího sloupce ale dosahuje jen do výšky asi 40 centimetrů. V této výšce dosahovala koncentrace oxidu uhličitého přes 35 %, což je dost na to, aby to během pár minut dokázalo udusit, zvíře, které má hlavu blízko při zemi. Ve vyšších výškách, kde dýchali chrámoví služebníci, byla ale koncentrace oxidu uhličitého již o mnoho nižší, a proto se jim nic nestalo. Legenda tedy byla úspěšně objasněna, ale jen stěží lze tehdejším lidem zazlívat, že tomuto „podvodu“ podlehli. Byl skutečně důmyslně vystavěný.

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *