Křížová výprava otevřela brány Svatého města křesťanům. Království nebeské ale nebylo zcela dle představ

Jeruzalém by se bez okolků mohl nazvat nejposvátnějším místem na světě. Proč? Za svaté místo jej považují hned tři významná světová náboženství. Toto město tedy vždy bylo středem zájmu mnoha lidí, místem kontroverzí i uctívání, ale také dějištěm krvavých bojů.

Výprava do Svatého města

K vyhrocení zápasu o jeho svaté zdi došlo v 11. století a tento konflikt trvá v podstatě dodnes. Pro úspěch křížové výpravy bylo klíčové získání Antiochie. Ta byla velmi dobře opevněným sídlem na břehu řeky Orontes, a proto její obléhání trvalo dlouhých osm měsíců. Na smrt unavení křižáci sem dorazili někdy koncem října roku 1097 a nejprve museli několik týdnů nabírat ztracené síly. I když bylo vojsko nemalé, obléhání bylo spíše na oko – město se nehodlalo vzdát a zásoby i zprávy v podstatě nerušeně proudily dovnitř i ven.

jenže pak přišla zima a s ní i hlad a nedostatek. Vojsko opustilo mnoho dezertérů, a dokonce se našlo i pár velitelů, kteří otevřeně prohlásili, že tady končí. Vojsko křesťanů tedy čelilo zdrcující krizi, která však byla postupně zažehnána i díky přívalům nových posil. Nakonec se armádě podařilo zastavit i přísun potravin do Antiochie. Ani to ale obyvatele města nezlomilo a čekání už bylo nekonečné.

Až na jaře předstoupil před ostatní křižácké vůdce velitel normanského šiku Bohemund z Tarentu se zajímavou nabídkou. Prohlásil, že kdokoliv sám či s pomocí ostatních město pokoří, dostane jej do vlastnictví. A samozřejmě to nebylo náhodné prohlášení. Doufal totiž, že oním šťastlivcem by se mohl stát on sám. Podařilo se mu totiž získat kontakt na arménského zbrojíře Firúze, jenž byl ochoten výměnou za pozdější výhody své pány zradit a vpustit křižáky do města. Jeho zajímavý návrh se nejprve nesetkal s pozitivní odezvou, ale později si většina uvědomila, že v podstatě neexistuje jiná možnost a návrh přijali.

Nedobytná Antiochie padla

A to byla Bohemundova chvíle. V noci tajně společně s několika muži přelezl přes věž Tří sester, pobili posádku na hradbách a ráno otevřeli bránu svým spolubojovníkům. Křižáci se tak po dlouhých měsících obléhání končeně zmocnili nedobytného města. Jenže radost netrvala dlouho, protože k městu dorazila záhy početná armáda v čele s mosulským atabegem Kerbogou. Z křesťanských obléhatelů se během několika dnů stali obléhaní, přičemž zásoby ve městě už byly po tolika měsících téměř vyčerpané.

Situace byla opět kritická, ale do toho se objevil provensálský mnich Pierre Barthlémy s tím, že objevil svaté kopí, které kdysi probodlo bok Ježíše Krista. S největší pravděpodobností se jednalo jen o pokus jak pozvednout morálku, ale zafungovalo to. Křižáci naplánovali výpad z hradeb, během nějž měli Turky buď porazit, anebo alespoň zemřít hrdinskou smrtí. Nakonec skutečně slavili vítězství, ale ne vlastní zásluhou, nýbrž díky zradě v tureckých řadách. Podle mnohých emírů, kteří se připojili k obléhání města, měl totiž Kerboga přílišnou moc, jež by navíc po porážce křižáků ještě vzrostla. Mnoho emírů se tedy při útoku křižáků nenápadně vytratilo a nechali Kerboga zcela na holičkách.

Vítězní křižáci chtěli okamžitě táhnout dál na Jeruzalém, ale Bohemund se prohlásil knížetem antiochijským a odmítl pokračovat. Dobytí Svatého města tak muselo ještě rok počkat, než křižáci naberou síly.

Brány Jeruzaléma na dohled

Až v červnu roku 1099 konečně výprava došla ke Svatému městu. Strážci Jeruzaléma obléhání očekávali a včas nechali otrávit veškeré studny s vodou v okolí. Početné vojsko trpělo tedy akutním nedostatkem vody, která se musela pracně dovážet zdaleka, což celou situaci výrazně komplikovalo. V té době už bylo vojsko také oslabeno absencí dvou novopečených vládců. Bohemund zůstal v Antiochii a Balduin se uchytil jako hrabě z Edessy. Svou šanci zazářit tak poprvé dostal Godefroy z Bouillonu.

Díky novým zásobám z Janova a Anglie postavili vojáci velmi rychle několik obléhacích strojů. Důležitou roli později sehrály jak katapulty, tak i dvě mocné obléhací věže. Útok vypukl 9. července 1099, kdy se obě věže – jedna z jihu, druhá ze severu – začaly posouvat směrem k hradbám Svatého města. Zdi byly pravidelně ostřelovány. Rozhodující okamžik nastal o týden později na severu. Godefroy konečně dosáhl kýženého úspěchu, když nechal vedle obléhací věže zapálit balíky slámy. Byl tak vytvořen hustý dým, který znemožnil obráncům města výhled, a křižákům se podařilo vniknout dovnitř.

A křižáci rozhodně nebyli milosrdní. Padlo prý tolik obyvatel Jeruzaléma, že se po ulicích vojáci museli brodit potoky krve. Dobyté Svaté město, hlavní cíl křížové výpravy, mělo být centrem nově založených latinských států. Kvůli sporům mezi předními vládci ale vedení připadlo Godefroyovi, který však odmítl přijmout královskou korunu a přijal pouze titul „ochránce Božího hrobu“. Byl totiž znám svou pokorou a skromností a takto významný titul mu byl cizí. Království jeruzalémské tak vzniklo až o rok později, když Godefroy zemřel a nahradil jej jeho bratr Balduin (do té doby hrabě z Edessy), který se titulu krále nijak nebránil.

Brány Svatého města se tak otevřeli dokořán všem křesťanům. To však mělo i své nevýhody. Do města začaly proudit davy fanatiků i žebráků a budování „království nebeského“ tedy nemělo tak hladký průběh, jak se čekalo. Stále dokola vznikaly ty samé problémy a vzájemné soužití muslimů i křesťanů bylo v podstatě konstantě problematické. A tak se začala psát další etapa historie Jeruzaléma, který v podstatě nikdy nevyšel z bojů mezi náboženstvími, kulturami i názory.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Napiš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *