Jíst musíme všichni. Platí to pro nás pro lidi, stejně jako pro zvířata i rostliny. Mít živiny k růstu a k aktivitám je vůbec to nejpodstatnější. Hlad je tedy jednou z největších hybných sil na zeměkouli a někteří živočichové mu mohou podlehnout dokonce natolik, že se neštítí sníst jedince vlastního druhu.
Když lev žere zebru, pavouk mouchu, nebo i žralok potápěče, připadá nám to relativně normální. Je-li však potravou nějakého živočicha jedinec patřící ke stejnému druhu, instinktivně nás to zarazí. Kanibalismus nám prostě nepřipadá v pořádku, a to ani v rámci zvířecí říše. Přesto je to mezi zvířaty poměrně běžná aktivita, rozhodně o mnoho častější, než se my domníváme.
Divoké páření v hmyzí říši
Jako jedno z prvních zvířat se nám nejspíš v souvislosti s kanibalismem vybaví kudlanka. Samičky tohoto druhu jsou totiž velmi nechvalně proslulé právě tím, že během rozmnožování často požírají samečka. Jeho tělo totiž po kopulaci slouží jako bohatý zdroj živin pro nastávající maminku bohatého potomstva. Manželského kanibalismu se také nebojí některé druhy pavouků. Také v tomto případě platí životem samečci za možnost předat své geny do dalšího pokolení. Někteří pavouci těchto druhů si ale vyvinuli zvláštní zvyk nepřicházet na námluvy s prázdnou – nosí samičce potravu, snad ve snaze vyhnout se tragickému osudu. Dokonce existuje teorie podle které si samičky nápadníka dokonce vybírají podle toho, jaké dárky jim přinese. Pravda však bude jiná. Být štědrý s dárky zaručuje samečkům dlouhověkost, a tedy možnost se úspěšně pářit častěji. Samci, kteří přinesou před pářením samičce například ulovený hmyz, mají až šestkrát větší šanci, že páření přežijí, než jiní samci. Uspokojená samička pak může být úspěšně oplodněna a nápadník má dost času na to, aby po aktu utekl.
Také černé vdovy z rodu snovaček si vysloužily jméno požíráním svých partnerů. Ale i u tohoto druhu se našli chytří samečci, kteří hledají způsoby, jak si zachránit krk. Zjistili například, že mladší samičky, které jsou v poslední fázi přeměny v dospělého jedince, jsou mnohém méně agresivní. Zároveň ale už mají plně vyvinuté orgány pro uchování spermií. Jediný problém je to, že ještě nemají otevřený pohlavní vchod. Samcům to však nijak nevadí a své pohlavní buňky vpravují do protějšků tak, že proniknou přímo jejich vnější kostrou.
Tvrdá plavila platí i u jiných druhů
Mohlo by se zdát, že kanibalismus se týká výhradně hmyzího světa, ale není tomu tak. Další velkou skupinou kanibalů jsou hlavonožci, a zejména pak chobotnice. Příkladem může být chobotnice pobřežní, která se vyskytuje ve Středozemním moři a u východních břehů Atlantiku. Tyto chobotnice se běžně pojídají, a to dokonce i v laboratorních podmínkách. Z dosavadních poznatků vyplývá, že zpravidla útočí několikanásobně větší jedinec na menšího, přičemž se tak často děje i v případě, že se v okolí nachází dostatek jiné potravy. Agresoři bývají jak samci, tak i samice, a někdy se jedná i o případy sexuálního kanibalismu.
Zvláštní případ kanibalismu pak můžeme vysledovat u některých druhů žraloků – například u kladivouna obecného či žraloka modrého a písečného. U nich dochází k tzv. nitroděložnímu kanibalismu. Uvedené druhy jsou totiž živorodé (samice rodí živá mláďata) a větší potomci běžně již při vývoji v děloze konzumují své menší sourozence. Rozhodující pro přežití je skutečnost, že se žraločí potomstvo v těle matky nevyvíjí stejně – klube se z vajíček podle doby oplodnění. Když tedy větší jedinec vyčerpá zdroj živin, logicky sáhne po tom nejbližším – svém slabším sourozenci.
V neposlední řadě se hodí zmínit i některé savce, kteří tuto nepříliš populární techniku obživy praktikují. Například u lvů se běžně stává, že smečku ovládne jiný samec a následně zabije, popřípadě i sežere všechna mláďata. Samice bez potomků se totiž mnohem rychleji připraví k dalšímu páření a zabřeznutí, čímž si nový vůdce zajistí vlastní potomstvo. Vzájemně se požírají ale také roztomilé surikaty. V jejich koloniích se totiž obvykle množí jen jeden dominantní pár. Pokud se ale mláďata narodí i jiné surikatě, dominantní samice je většinou zabije a sežere. Před několika lety se objevily poplašné zprávy, že se ke kanibalismu začali uchylovat také lední medvědi, kteří trpěli nedostatkem potravy v důsledku globální změny klimatu. Podrobnější analýza však hypotézu spojenou s oteplováním vyvrátila, neboť k zabíjení vlastního druhu docházelo také v obdobích, kdy měli medvědi ideální podmínky pro život a rozhodně nestrádali. Doposud tedy zcela jistě nevíme, proč se medvědi takto chovají. Teorií je více, ale možná jde prostě jen o to, že jsou to agresivní masožravci, pro které není zas tak podstatné, zda jste stejného druhu nebo nikoliv.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Napiš komentář