Všichni víme, že domestikace psů zabrala tisíce let. Je ale skutečně nutné, aby tento proces trval tak dlouho? Výzkum sovětských vědců ukázal, že to tak vůbec být nemusí. Lišky, které tímto procesem prošly, se doslova během pár let staly ukázkovými domácími mazlíčky.
Přestože mají lišky pověst nezkrotných tvorů, lidé se je čas od času pokoušeli chovat jako domácí mazlíčky. Nikdy se ale nepodařilo docílit toho, aby se z nich staly domácí mazlíčci podobní psům nebo kočkám. Tyto šelmy totiž mají zvláštní tvrdošíjnou divokost, kterou není možné vymýtit – a právě ta brání dokonalému ochočení.
Nepřístupná povaha
Jejich vzpurná povaha se stala námětem výzkumu biologa Davida Macdonalda. Pozorování uvedených tvorů věnoval dlouhá léta a své závěry shrnul v knize Running with the Fox neboli „běh s liškou“ z roku 1978. Zde Macdonald vylíčil svůj příběh a závěry svého výzkumu, kdy se i navzdory snaze a nejlepší vůli nepodařilo lišky odnaučit vrozené divokosti. Jeho lišky stále ničily věci, působily chaos a mohly být i nebezpečné. Není přitom sám, kdo má s ličší povahou stejné zkušenosti. Jejich plachost i nezkrotnost zmiňují také další experimentátoři, například fotograf Richard Bowler, který chová několik lišek ve venkovním výběhu. I samice, které byly od mládí ručně krmeny a trávily ve společnosti člověka spoustu času, rozhodně nejeví žádné výrazné známky přítulnosti.
I tak se čas od času objeví zpráva, že nějakou lišku ze záchranné stanice je možné považovat za ochočenou, ale jde o poněkud nepřesné tvrzení. Takový jedinec bývá totiž často postižen toxoplazmózou. Jedná se o parazitickou nemoc, která napadá mozek a způsobuje mimo jiné i to, že se zvíře přestává bát člověka.
I přes všechny tyto neúspěchy, existuje jedna výjimka. Jednu populaci skutečně krotkých lišek se podařilo vypiplat na konci 50. let minulého století. Tehdy založil zoolog a genetik Dmitrij Beljajev v novosibirském Institutu cytologie a genetiky zcela unikátní skupinu zmíněných živočichů. Ta měla projít domestikací podobnou pro psy a kočky. Projekt trval dlouhých 26 let a skutečně přinesl kýžené výsledky.
Jak experiment probíhal?
Klíčový byl pečlivý výběr jedinců krotké povahy. Beljajev se svými spolupracovníky začal tak, že objížděl farmy od Sibiře přes Moskvu až po Estonsko a volil si lišky, které vykazovaly známky krotkosti a přítulnosti. Jakmile se otevřely dveře jejich kotců, většina zvířat se strachem utekla do rohu kotce. Nicméně pár lišek reagovalo mírněji, přátelštěji a tolerovalo i fyzický kontakt. Tato zvířata – celkem 100 samic, se nakonec přesunula do nového domova v Novosibirsku a založila zde novou populaci.
Klíčovým bodem bylo i to, že zvířata nepocházela z volné přírody, ale dobře znala život v kotcích a svým způsobem už byla předdomestikována. Pocházela z generace zvířat chovaných v klecích, a to vše se zapsalo do jejich genů a umožnilo rychlejší rozjezd experimentu.
Celý pokus musel však být proveden v utajení. V Sovětském svazu tehdy platil zákaz genetického výzkumu, takže se celý experiment maskoval jako snaha vyšlechtit šelmy na kvalitnější kožešinu. Ve skutečnosti byl cíl ale jediný – urychlit proces domestikace lišek, které naši předci z nějakého důvodu neochočili. Existují totiž archeologické záznamy o dílčích pokusech o domestikaci lišek, jež ovšem neuspěly. Možná to bylo i proto, že v tomto období nejspíš došlo k ochočení koček, které tak lišku jako potenciálního kandidáta domestikace mohly vytlačit.
Chov v utajení
I přes potíže se dařilo s výzkumem pokračovat. Jakmile se narodila mláďata, vědci je ručně krmili a v určité fázi vývoje se jich snažili dotýkat. Zvířata, která měla agresivní reakce nebo kontakt odmítala, byla z výzkumu ihned vyřazena. Do další fáze vývoje tak prošlo méně než 10 % původní populace. Ta se formovala pouze na základě geneticky daných vlastností, aby zvířata měla ideální předpoklad pro domestikaci.
Psí chování
Při chovu čtvrté generace se začaly ukazovat zásadní změny. Některé lišky se začaly chovat jako psi. Například využívaly vrtění ocasem a nadšeně vyhledávaly kontakt s lidmi. Navíc kňučely a olizovaly své chovatele podobně jako štěňata. Vědci tak během několika let dosáhli cíle, ke kterému by jinak člověk musel vynaložit úsilí během několika tisíc let. V roce 2006 už byly téměř všechny lišky hravé a přátelské. Dokázaly vykonávat povely a reagovaly na gesta či pohledy. Změnil se i jejich hlasový projev.
Podle vědců představuje tento experiment klíčový důkaz, že domestikace může za správných podmínek proběhnout relativně rychle a úspěšně. Změny navíc proběhly nejen na rovině povahové, ale i vzhledové. Vědci si všimli i tělesné změny, a sice překvapivě hned na počátku selekce. Domestikované lišky měly jiný tvar uší, podobně jako se uši ostatních domestikovaných tvorů liší od jejich divokých protějšků. Postupně se měnila i barva srsti, konkrétně úbývala pigmentace na některých částech těla. Následně pokračovaly změny i v tělesné stavbě – zejména pak kratší nohy, ocas i čumák a širší lebka. Takové lišky pak působily roztomileji, ale v divoké přírodě by měly celou řadu nevýhod a omezení. Změnily se i jejich rozmnožovací návyky v tom směru, že se doba páření prodloužila a bylo možné, aby se mláďata rodila i mimo obvyklé období.
Populace ochočených lišek tedy stále existuje a ukazuje, že něco podobného je při přísné selekci možné. Je možné si ochočenou lišku pořídit – většina šelem směřuje především do USA, přičemž jedna vyjde v přepočtu zhruba na 180 tisíc korun. Z jejich prodeje se financuje další výzkum institutu.
ZDROJ: https://www.rbth.com/science-and-tech/332602-domestic-fox-siberia
ZDROJ obrázků: Pexels
Napiš komentář