Mnozí z nás si ze svého dětství pamatují oblíbené postavičky želvy nindža. Už ale od 60. let 20. století vtrhli japonští nindžové do západní civilizace a fantastické příběhy o jejich neuvěřitelných bojových dovednostech fascinovaly malé i velké. Kdo ale nindžové ve skutečnosti byli a kam se vlastně poděli?
Co znamená nindža?
Slovo „nindža“ můžeme z japonštiny přeložit jako „člověk, který se dokáže skrývat a mimořádně mnoho vydrží“. A je zřejmé, že toto označení docela dobře odpovídá realitě. Jejich práce vyžadovala přežití v extrémně náročných podmínkách, a od nejútlejšího dětství byli proto velmi tvrdě cvičeni. Běžně trénovali dálkové běhy, zlézali nebezpečné útesy a museli zvládnout i náročný boj muže proti muži. Cestovali prý výhradně po svých, a dokázali dokonce uběhnout až neuvěřitelných 170 km denně.
Odkud nindžové pochází?
Předchůdce nindžů můžeme sledovat až do 11. a 12. století v odlehlých horách středního Japonska. Do této oblasti se stěhovali vyděděnci společnosti jako poustevníci nebo asketové, ale také mniši cvičení v bojových uměních. Lze tedy říci, že nindžové představují v podstatě čistě japonský fenomén. Tyto osamělé bojovníky začaly využívat některé japonské rody k tomu, aby pro ně shromažďovali informace o jejích nepřátelích.
Pevné místo ve společnosti však nindžové získali až poté, co se k moci dostali samurajové, u nichž si nindžové plnili roli jakýchsi nájemných žoldáků. Dělali za ně špinavou práci, která ale byla ze strany samurajů velmi dobře finančně odměňována. Zlatý věk ninjů lze datovat do doby mezi léty 1467–1600, kdy se země rozpadla na víc než dvě stovky formálně samostatných oblastí v čele s daimjóem. Každý takový velitel měl totiž svou vlastní armádu a neobešel se ani bez pomoci těchto samostatných vojáků a zvědů v jednom.
Zlatý věk nindžů
Jeden z velkých příběhů se točí okolo jména Iejasua Tokugawy, který se stal jednou z nejvýznamnějších postav japonských dějin. Narodil se do nepříliš významného rodu, a od dětství byl navíc vězněn. Přesto se mu podařilo v pouhých devatenácti letech shromáždit oddíl asi osmdesáti nindžů a ti mu posléze pomohli dobýt důležitý hrad Kaminogó. Dovnitř pustil armádu Nobunaga, který svrhl původního vládce a započal svou vládu. Jeho moc se později rozrostla, ale na dobré služby nindžů zapomněl a pustil se s nimi do boje. Rozhodl se, že jejich nezávislé postavení přestane tolerovat, a nakonec nad nimi v roce 1581 zvítězil. V Nobunagu byl však však brzy zavražděn a v ohrožení se ocitl i jeho blízký spolupracovník Iejasu. Nindžové mu však pod vedením známého válečníka Hanzóa Hattoriho pomohli uniknout, načež se jim odvděčil tím, že oddíl tří set nindžů najal do svých služeb.
Sjednocené Japonsko
Znesvářené Japonsko se sjednotilo až v roce 1600, kdy Iejasu Tokugawa také s pomocí nindžů zvítězil, a v roce 1603 jej císař jmenoval šógunem. S pomocí mocné armády samurajů a nindžů dobyl poslední vzdorující sídlo a zdálo se, že konfliktům je alespoň na nějakou dobu konec.
Přímo v boji se nindžové neposledy ocitli při potlačení rolnické vzpoury u Šimabary na ostrově Kjúšú na přelomu let 1637 a 1638. Jejich úkol byl jasný – proniknout do armády asi třiceti tisíc rolníků, kteří vzdorovali centralizované vládě. Po bitvě u Šimabary započalo dlouhé období míru, během které se zrodilo nové Japonsko, které bylo až do roku 1867 pod nadvládou šógunů z rodu Tokugawa. Tento zvrat ve společnosti samozřejmě citelně zasáhl samuraje, ale o svou roli ve společnosti přišly také nindžovské rody. Jejich služby už nebyly potřeba.
Nové role
Samurajové si ve státním zřízení museli najít jiné místo. Stali se z nich tedy státní úředníci, kteří byli od zbytku obyvatelstva striktně odděleni. Mnozí na své umění zanevřeli, jiní však nemohli zapomenout na staré časy a intenzivně se věnovali rozvoji bojových taktik. Vznikly také různé školy, na něž dnes navazují nadšenci po celém světě: džúdó, kendó, kjúdó a mnoho dalších.
Jiní vysloužilí bojovníci zase sepisovali kroniky, v nichž se obraz samurajů stále víc idealizoval. Namísto vysokých ideálů věrnosti a ochrany slabších byli samurajové spíše krvelační válečníci, kteří se neštítili ani zrady a lstivého jednání, což zásadně kontrastuje s jejich dnešním vnímáním.
Z nindžů se stali rolníci, řemeslníci či obchodníci. Někteří také sloužili jako osobní strážci v paláci šógunů nebo plnili činnosti jakési tajné policie. Pár z nich si tedy do jisté míry zachovalo oblast své činnosti, ale stejně jako samurajům jim chyběl reálný boj. Proto pracovali na formulaci taktik pro „měkká bojová umění“. Patří mezi ně třeba mutódori – zneškodnění ozbrojeného nepřítele holýma rukama, nebo nawadžucu čili přemožení a svázání soka lanem.
Rozsáhlou encyklopedii nindžovských tradic představuje například Bansenšúkai, kronika, kterou v roce 1676 ji sepsal Fudžibajaši Jasutake, nindža z významného rodu v Iga. Kniha líčí nejen příběhy o bojích, zbraních a získávání tajných informací, ale také vypráví o lékařství a lécích, jedech, astrologii nebo magii.
Kam se nindžové poděli?
O činnosti nindžů na počátku 20. století máme jen málo zpráv. Ví se však například to, že na vojenské akademii v Nakanu působil od roku 1937 při přípravě zpravodajských důstojníků Seiko Fudžita, potomek jejich významného rodu z Kóga. Ten se v roce 1941 účastnil bojů proti Britům v Barmě – a údajně společně se svými muži nevyužíval k boji moderní zbraně, nýbrž tradiční nindžovské techniky.
K jeho žákům patřil i Hiró Onoda, který se po kapitulaci Japonska dokázal skrývat ve filipínské džungli až do roku 1974. Jeho neuvěřitelný příběh si můžete přečíst v knize Moje třicetiletá válka. Právě jeho smrt v roce 2014 byla řadou médií prezentována jako konec generace nindžů.
Napiš komentář