Asi každý ví, který obraz je nejpopulárnější v pařížském muzeu Louvre. Odpověď je jasná – fronty se stojí na slavný obraz Mona Lisa od Leonarda da Vinciho. Jedná se zřejmě o nejslavnější portrét všech dob. Co je ale na tomto obrazu tak fascinující a proč nás tolik přitahuje?
Za své velké jméno vděčí tato malba hned několika skutečnostem. První je především samotný autor díla. Osobnost Leonarda da Vinciho už sama o sobě stačí k tomu, aby každé jeho dílo přitahovalo zraky vědců, ale i laiků. On sám se kromě malby věnoval také sochařství, architektuře, psaní či hudbě, ale rozsáhlé znalosti měl také v anatomii, přírodě nebo technice. Pod jeho rukama tak vznikla nejen Mona Lisa, ale také další velmi známé a oblíbené obrazy jako třeba Dáma s hranostajem, Poslední večeře, Vitruviánský muž či Zvěstování.
Renesanční muž v renesančním prostředí
Pro zrod renesance panovaly v Itálii skoro ideální podmínky. Již v době, kdy ve zbytku Evropy panoval hluboký středověk, se v Itálii rodily nové a zcela revoluční myšlenky, které zde nacházely úrodnou půdu. Zatímco jinde byl ideálem rytíř-aristokrat nebo mnich, Itálie si hýčkala své vědce, umělce a obchodníky. Itálie navíc nebyla oproti jiným státům mocensky tolik unifikována, a proto měli místní podnikatelé často významnější slovo než šlechtické rody. Právě takové otevřené a pokrokové prostředí bylo pro vědce a umelce typu Leonardo ideálním prostředím.
Portrét Mony Lisy se dočkal celosvětového uznání až ve 20. století, ale už v době svého vzniku, tedy někdy mezi léty 1503 a 1506, budil značný ohlas. Da Vinci u něj totiž použil do té doby nepříliš populární a známé techniky. Tehdy bylo zvykem zachycovat postavy zpříma či z profilu, a navíc celé. Umělec však pro portrét Mony Lisy zvolil tříčtvrtinový pohled, který zachycuje pouze horní polovinu těla, kdy je torzo mírně natočeno k divákovi. Vznikla tím netradiční kompozice, která se však ujala a v podstatě se využívá dodnes.
Kdo je Mona Lisa?
Kromě samotné techniky obrazu se velká pozornost soustředila také okolo totožnosti ženy na portrétu. Toto tajemství mnohé vzrušuje dodnes, podobně jako záhada jejího úsměvu. Někteří mají za to, že jde o Leonardův autoportrét, který je však pouze převeden do ženské podoby. Někteří historici zase tvrdí, že umělec vyobrazil Giana Giacoma Caprottiho zvaného Salai, svého spolupracovníka a zároveň (možná) i milence. Podle Caprottiho prý vznikl také da Vinciho obraz Svatý Jan Křtitel – je totiž pravda, že zde existuje určitá podobnost nosů a očí obou postav. Mnoho vědců ale považuje tuto teorii za zcela nepodloženou, a ne o nic pravděpodobnější než mnohé jiné.
Totožnost ženy na obraze se snažil odhalit také zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, který tvrdil, že je na obraze Leonardova matka. Rakouský psycholog se dokonce v eseji Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci věnoval psychoanalytické studii založené na dílech slavného malíře.
Realita je ale nejspíš taková, že na obraze je podobizna Lisy del Giocondo, rozené Gherardini, ženy florentského obchodníka Francesca del Gioconda. V souvislosti s obrazem ji už v 16. století zmínil Giorgio Vasari, první da Vinciho životopisec. Tuto hypotézu navíc také potvrzuje poznámka objevená roku 2005 v jednom z Ciceronových děl, uloženém v knihovně heidelberské univerzity. Zde jistý italský úředník zmiňuje, že „da Vinci právě pracuje na portrétu Giocondovy manželky Lisy“. Nezdá se tedy, že by byla totožnost ženy dnes tak záhadná, jak se to často uvádí.
Tajemný úsměv
Opar záhady okolo obrazu podporuje i řada teorií o podivně tajemném úsměvu ženy na obraze. Notoricky známý úsměv Mony Lisy, vytvořil da Vinci pomocí techniky „sfumato“, tedy „stínování“ či „rozmazávání“: Jednotlivé vrstvy barvy se překrývají tak, že nevznikají žádná rozhraní mezi odstíny ani mezi světlem a stínem. Právě Leonardo se stal průkopníkem této techniky, která se velmi rychle ujala a většina úspěšných renesančních malířů ji začala hojně využívat.
Jemný a tajemný úsměv ale stále nedá spát vědcům, laikům, umělcům ani konspirátorům, přičemž každý v něm čte něco jiného. Například podle některých lékařů se se za ním skrývá hypotyreóza neboli snížená funkce štítné žlázy. Mezi její projevy patří suchá a žlutá kůže, řídké vlasy i obočí či svalová slabost. Jedná se skutečně o znaky, které lze ve tváři portrétované vypozorovat. Oproti tomu chybějící obočí nemusí nutně znamenat projev nemoci – mohlo se ztratit při neodborných pokusech o čištění obrazu, nebo si jej dotyčná sama vytrhala – v té době by se nejednalo o nic neobvyklého.
V očekávání
S jinou myšlenkou přišli v roce 2006 kanadští badatelé, podle nichž patří úsměv ženě těhotné či matce nedlouho po narození dítěte. Což by opět dávalo smysl i v souvislosti s výše zmíněnou zdravotní teorií, jelikož hypotyreózu může vyvolat právě porod. Vědci pomocí skenu odhalili, že má Mona Lisa na sobě typ oděvu, který v 16. století nosily právě těhotné ženy.
Další zajímavostí je, že portrét nevznikl na plátně, jak většina lidí předpokládá, ale na topolové desce. Ta v průběhu staletí na jednom místě praskla a barva se vydrolila. Tento malý vydrolený proužek je patrný nahoře na obrazu, nad hlavou Mony Lisy.
Kopie v Madridu
V madridském muzeu Prado visí kopie obrazu, o níž se dlouho předpokládalo, že vznikla až několik let po originále. Důkladné analýzy však odhalily, že obsahuje stejné kompoziční změny jako prvotní dílo. Ví se totiž, že původně měla Mona Lisa vlasy svázané do drdolu. Vědci se proto domnívají, že oba obrazy vznikaly nejen ve stejné době, ale i na tomtéž místě. Mohlo se tedy jednat například o práci některého z Leonardových studentů, kteří se snažili napodobit malbu svého mistra. Restauratéři v Pradu také dokázali z pozadí tamní La Giocondy odstranit tmavou vrstvu, čímž odkryli velmi živé detaily krajiny.
Cesta až do Louvru
Poslední léta života strávil Leonardo da Vinci na dvoře Františka I. ve Francii. Právě tam si s sebou vzal i slavný portrét. Po jeho smrti si jej panovník ponechal, takže se stal součástí královské sbírky a zdobil palác až do Velké francouzské revoluce, kdy povstalci prohlásili sbírku za majetek lidu. Za vlády císaře Napoleona se obraz znovu vrátil do šlechtických rukou, a následně byl převezen do Louvru, kde jej lze obdivovat dodnes. Největší rozruch obraz vzbudil v roce 1911, kdy jej z pařížského muzea ukradli. Hlavními podezřelými se dokonce stali malíř Pablo Picasso a básník Guillaume Apollinaire. Nakonec se ukázalo, že s loupeží neměli nic společného.
Později se pařížské policii se ozval Giovanni Poggi, ředitel florentské obrazárny Galleria degli Uffizi, jemuž portrét nabídl zloděj Vincenzo Peruggia. Ten byl totiž přesvědčen o tom, že malba by měla viset v některé italské galerii, a nikoliv ve Francii. Za tuto vlasteneckou krádež byl viník odsouzen na rok a patnáct dní vězení, za mřížemi ovšem strávil jen sedm měsíců.
Dodnes fascinující
K proslulému portrétu se umělci nepřestávají vyjadřovat dodnes. Fascinuje a udivuje nejen je, ale také širokou veřejnost. Jisté je, že ke kultu Mony Lisy značně přispívaly záhady i konspirace, stejně jako teorie vědců nebo vyjádření umělců. Možná by se bez nich nikdy nestala tak slavnou a obdivovanou.
Napiš komentář