Nepřátelé pokroku. Ne vždy se novinky setkaly s pochopením elit

19. století se neslo na vlně velkého pokroku prakticky ve všech oblastech života. Nové technologie se rozvíjely a běžní lidé často ani neměli možnost se s nimi pořádně seznámit. Nové vynálezy tedy často zastihly pouze elity, mezi které patřili státníci, průmyslníci a další důležité postavy dějin. Jenže právě u těchto lidí se pokrok často nesetkal s nadšením, ba ani pochopením.

Konzervativní císař František Josef

Například v našich zeměpisných šířkách byl známým zpátečníkem třeba císař František Josef. Ten téměř všechny technické novinky nesnášel, odmítal telefon i výtah a až do své smrti v roce 1916 žádnou z těchto věcí nepoužil. Když se k němu jednou jeho lékař – v souladu s pokrokem medicíny – dostavil v bílém plášti, vladař ho nepřijal, dokud si nebohý muž nevzal frak. Až takto absurdní mohl být odpor k novinkám a pokroku. Dokonce se panovníkovi připisuje i velmi vtipný výrok „Politická strana je ještě ohavnější vynález než lokomotiva!“ . Je sice velmi pravděpodobné, že císař nikdy nic takového ve skutečnosti nevyslovil, ale dost možná by se pod to minimálně podepsal. Tyto novinky prostě vůbec nebyly jeho šálek kávy.

Královna pokroku a technologií

Naopak britská královna Viktorie byla známou stoupenkyní technologického pokroku. Právě ona například jako jedna z prvních vládkyň vyzkoušela jízdu vlakem – a byla nadšená. Oproti našemu císaři Františku Josefovi si tedy v pokroku přímo libovala. Když ovšem 13. června 1842 jela ze Sloughu do Paddingtonu, úvodník v deníku Times of London varoval před smělostí a lehkomyslností mladé panovnice, které by mohly zemi přivést do neštěstí. Ne všem se tedy její nadšení pro nové technologie zamlouvalo.

Nejednotné názory ve Státech

Spojené státy byly v té době na vrcholu pomyslné pyramidy pokroku. Ale ani tam nebyli všichni pokroku nakloněni. Řada prezidentů sice nové technologie podporovala, ale rozhodně to nedělal každý z nich. Kolem poloviny století hlavy státu technologický pokrok nadšeně podporovaly – například Franklin Pierce považoval za svůj největší úspěch schválení zákona o stavbě transatlantického telegrafního kabelu, který by spojil Evropu s Amerikou. Pokud byste si mysleli, že taková skvělá novinka musela jednoznačně projít, jste na omylu. Návrh prošel jen s rozdílem jediného hlasu. A to nejspíš i díky tomu, že prezident večer předtím pořádal velký večírek a řada odpůrců návrhu se další den nezvládla na jednání dostavit. Další fanoušek techniky, Abraham Lincoln, učinil o pár let později z telegrafu hlavní komunikační prostředek. S generály i členy vlády komunikoval touto cestou a snažil se tento prostředek maximálně využít i pro běžnou korespondenci.

Kyvadlo se ovšem na stranu konzervativců přehouplo v roce 1891, kdy bylo v Bílém domě zavedeno elektrické osvětlení. Tehdejší prezident Benjamin Harrison měl hlubokou nedůvěru k novinkám, zejména k elektřině. Jednou se stalo, že dostal od elektrického vypínače ránu, a od té doby už se odmítal jakéhokoliv přístroje na elektřinu dotknout. V ložnici si svítil zásadně svíčkou, jelikož podobně odmítal i petrolejovou lampu. V představách jeho současníků bylo množství světla přímo úměrné riziku požáru, a proto se petrolejky i elektrické lampy pokládaly ještě koncem 19. století za nebezpečnější než svíce, pochodně či smolné věnce.

I dnes koneckonců může být často situace podobná. Řada starších politických funkcionářů dost často “bojuje” s novinkami, které se zavádí, a logicky s nimi často i nesouhlasí. Vždy ale samozřejmě záleží na osobním přístupu konkrétního člověka. V dnešní době už si ale lze jen stěží představit, že by nějaký politický činitel například zakázal používání určité technologické novinky jen proto, že mu zrovna “nevoní”.