Kde se vzalo vaše příjmení? Vývoj dvouslovného jména trval stovky let

Dnes považujeme za zcela normální, že každý má své vlastní jméno a k tomu příjmení, které jej alespoň částečně odlišuje od tisíců lidí, kteří se pyšní stejným křestním jménem. Nebylo tomu tak ale vždy – potřeba označit člověka konkrétněji se začala objevovat až v době, kdy lidí začala skokově přibývat a již nebylo možné vystačit si s běžnými jmény. Proč a kdy se začala objevovat příjmení? Jaký mají původ a která z nich se u nás vyskytují vůbec nejčastěji?

První zmínky, které dokládají, že se začala používat nějaká bližší pojmenování nebo určení kromě křestních jmen, pochází přibližně ze 13. století. Šlo o tak zvané příjmí, tedy označení, které mělo stát při jméně dotčené osoby a mělo ji pro její okolí blíže identifikovat a označovat. Většinou ale nebylo nějak spojeno přímo s rodinou dotyčného. Jeden z rodiny klidně mohl být Krásný a druhý třeba Tlustý – jednalo se spíše o charakteristické rysy či vlastnosti, které dotyčného co nejlépe vystihovaly. Postupem času se ale začala objevovat i přízviska, které zřejmě již s rodinnou tradicí souvisela. Mohlo jít třeba o typické řemeslo, nebo dokonce jméno otce. Pokud se tedy někdo jmenoval Jan Karlík, dalo se předpokládat, že jeho otcem je Karel, kterého všichni tak nějak znají.

Vlastnosti, řemeslo nebo původ

Příjmení se postupně začala formovat také podle místa, odkud dotyčný pocházel – a to třeba i v rámci jedné vesnice. Pokud například ve vsi, která nestála právě na rovině, žili dva Janové, jeden z nich mohl být třeba Hořejší a druhý Dolejší. Taková označení se brzy vžila, předávala se snadno z generace na generaci a postupně se začal stále více využívat i v oficiálnějším styku, byť už třeba s původem jména neměl dotyčný mnoho společného.

Jak již bylo řečeno, velká část příjmení vznikla jako typická vlastnost, charakteristika, původ nebo povolání. Můžeme tak vysledovat původy příjmení jako jsou Malý, Kulhavý, Tlustý a podobně. To samé pak platí pro charakterové vlastnosti, které nejspíš původně měly rodiny Veselých, Smutných, Moudrých nebo Tichých.

Velmi dobrým označením jistě bylo i tradiční povolání, které se předávalo mezi generacemi. Odtud pak pochází přízviska jako Kovář, Mlynář nebo Švec. Je patrné, že tato příjmení jsou odvozena především ze starších řemesel, které sice dnes už nejsou tak aktuální, ale v minulosti byly zcela běžné. Bylo by zajímavé, kdyby dnes fungoval podobný princip a za pár let by zde byly rodiny Ajťáků, Pilotů nebo třeba Bankéřů. Nové profese se v příjmeních samozřejmě neobjevují vůbec. Například na povolání koželuha dnes již patrně nenarazíme, ale mužů nesoucích toto příjmení v republice stále žije přes 350.

Snad záliba v cestování?

Mnoho lidí si vysloužilo své příjmení také proto, že se během svého života odstěhovali a lidé v novém působišti jim začali říkat dle místa jejich původu. Tak mohla vzniknout příjmení jako Pražák, Táborský, Žlebský a podobně. Se změnou bydliště pak mohl také souviset původ příjmení jako Nový nebo Novák, jelikož ta mohla odkazovat na to, že dotyčný zde není místní, ale patří k nováčkům. Právě Novák dnes patří vůbec k nejčetnějším příjmením v ČR, tak by si člověk skoro myslel, že jakousi zálibou Čechů muselo být zcela jistě stěhování, když je jich tolik.

Šlechtické přídomky

Tyto vlivy hrály roly ale především u obyčejných lidí. Trochu jiná situace byla u šlechtických rodů nebo výše postavených občanů. Ve vývoji druhého jména se v českých zemích výrazně uplatňovaly i rozdíly společenské. Staré záznamy hovoří již o šlechtických dvojménech, která byla nejčastěji odvozena ze jmen osobních a místních (Havel Cidlina z Cidliny). Vliv hrály i rodinné erby, které se do pojmenování nezřídka promítaly. Například šlechtic Jan Beránek měl ve znaku svého rodu beránka. Tvorba šlechtických jmen ale byla poznamenána i nároky stavovského charakteru, které mohly vyžadovat, aby někdo přejal určitý přídomek z důvodu reprezentace. 

Dlouhý vývoj

I když nám dnes používání příjmení připadne zcela normální a ani si nedokážeme představit život bez tohoto identifikátoru, jeho zakotvení v české kultuře šlo ve skutečnosti docela pomalu. Rozšíření používání příjmení na český zemědělský venkov a jeho běžné užívání je datováno až do 17. století. Mezi počátky tedy uplynulo více než 400 let, což je docela dlouhá doba, kdy se lidé museli obejít bez takového jmenného určení a identifikoval se nejspíš i jinak.

Rozvoj užívání příjmení má samozřejmě na svědomí především nutnost obyvatelstvo nějak evidovat.  To bylo nejjednodušší provádět tak, že se evidovaly celé rodiny, které tvořily poměrně stabilní a dobře sledovatelné celky. Za vlády císaře Josefa II. byla tedy zavedena povinnost mít rodové a dědičné příjmení. Od té doby zůstávají tehdejší příjmení stále mezi námi a dnes si život bez nich nedovedeme představit. Je pro nás zcela přirozené, že zděděné příjemní využíváme, i když není třeba zrovna lichotivé nebo vůbec neodpovídá tomu, jací ve skutečnosti jsme. V ČR je aktuálně nejvíce Nováků, Svobodů, Novotných a Dvořáků.

Stále více se také do češtiny dostávají cizí příjmení, která naši slovní zásobu dost významně obohacují. Zajímavým trendem je také snaha o nepřechylování ženské podoby jména. Namísto Novákové, tedy již má být jen paní Novák. Řada žen o tuto výsadu nejspíš dost stojí, ale najde se i řada odpůrců, kteří tvrdí, že je to holý nesmysl, který způsobí akorát zmatek. Uvidíme, kam nás budoucnost v tomto ohledu zavede.