Když se dnes řekne „grázl“, hned víme, o koho jde – je to nějaký lump, zloděj, chuligán, jednoduše někdo, komu zákony a slušné chování nic neříkají. Tušili jste ale, že se tato přezdívka pro nepříliš milého a hodného člověka odvozuje od skutečně žijící postavy?
Jan Jiří Grasel skutečně žil v našich končinách a jeho činy se natolik zapsaly do paměti lidí, že s námi jeho dědictví přetrvává dodnes. Jan Jiří Grasel se narodil na Třebíčsku, ale za svůj poměrně krátký život stihl spáchat neuvěřitelných 205 zločinů, mezi nimi i nejméně dvě vraždy. Jeho dopadení tehdy stálo policii nemalé úsilí i finanční prostředky, ale nakonec spravedlnosti neunikl a 31. ledna 1818 skončil na šibenici.
Cesta na šibenici
Poslední hodiny Grasela nebyly plné výčitek, ani lítosti. Na popraviště kráčel se vztyčenou hlavou a beze strachu. Současně s ním měl být ve Vídni vykonán rozsudek smrti i nad jeho společníky – vojenskými dezertéry Jakubem Fähdingem a Ignácem Stangelem, zvaným Krásný Nácek.
Tato hojně veřejností sledovaná poprava byla dobovým tiskem líčena velmi barvitě. Ignáce Stangela zbavil strach vědomí dříve, než se vůbec provaz omotal kolem jeho krku, a i druhý odsouzenec byl pověšen už téměř v mdlobách. Zato Jan Jiří Grasel stál na popravišti s oprátku kolem krku zcela bez hnutí, bez emocí a s ledovým klidem. Jako by jej jeho osud ani netrápil, jako by za svůj krátký život stihl udělat už dost.
Na popravu třech lupičů a vrahů se přišlo podívat na šedesát tisíc zvědavců. Podle dobových záznamů také byla Graselova poslední slova adresována právě tomu davu. Nezaznělo však nic vzletného, ale prosté: „Ježiš, tolik lidí!“ Poté už se kat pustil do práce. Grasel ztratil pevnou půdu pod nohama, provaz se mu zařízl do krku a definitivní trest byl vykonán. Jeden z nejobávanějších zločinců své doby zemřel ve věku pouhých 27 let.
Útrpné dětství předurčilo jeho kariéru
Jak si ale tento mladík vysloužil tak nehezké renomé? Jan Jiří Grasel se narodil 4. dubna 1790 v Nových Syrovicích, které se nacházejí asi třicet kilometrů od Třebíče. Jeho rodina se živila především prací tzv. pohodného, neboli rase. Šlo o práce související s likvidací mršin a zdechlin, odchyt toulavých zvířat, zejména koček či psů, a jejich případné zabíjení. Pro obec byl takový člověk velmi cenný a dostával i slušně zaplaceno, ale rodině to asi nestačilo.
Jenže jak se říká, jablko nepadá daleko od stromu a u Grasela to platilo dvojnásob. Už jeho rodiče si na své živobytí přivydělávali drobnými krádežemi a byli kvůli tomu byli také opakovaně ve vězení. Syn Jan Jiří a mladší dcera Anna Marie se proto museli často starat jen sami o sebe – výchova tedy žádná, dobrý příklad nulový. Děti musely často chodit také žebrat a po vzoru rodičů i čas od času něco ukradly. Na „hezkou“ budoucnost tedy měly zaděláno.
Všechno třeba mohlo být jinak
Sám Grasel se nechal později několikrát slyšet, že nebýt této špatné rodinné výchovy, jistě by takto neskončil. A snad s ním můžeme i souhlasit. Pocházet z takového prostředí a stát se dobrým a slušným člověkem musí být docela těžké. Chybělo mu také základní vzdělání, nebo jakékoliv vyučení v nějakém oboru, a tak byly i jeho vyhlídky na nějakou poctivou obživu velmi malé.
Už v patnácti letech se Jan Jiří zúčastnil první loupežné výpravy. Během vloupání do statku v Raabsusice jenom hlídal a ani kořist nebyla velká. Pro něj to však byl první kontakt s loupežnictvím a zdá se, že se mu zalíbilo. Další rok už měl na kontě šest podobných zločinů. Během času si postupně vytvořil skupinu vlastních zbojníků a banditů a stal se v podstatě „profesionálním loupežníkem“. Mezi loupežníky si rychle vybudoval silnou pozici a všichni jej ctili jako ostříleného zločince a silného vůdce.
Přidávala se k němu nejrůznější chátra – dezertéři z armády, vandrovníci, žebráci, rasové. Tato skupina se neustále rozrůstala a v dobách své největší „slávy“ čítala až 200 členů. Obávaná skupina působila jak na Moravě, tak i v Rakousku, a potírat jejich zločiny se místním četníkům nedařilo.
Obávaní lupiči
Jak takové lupičské zátahy vypadaly? Obvykle byl nejprve vytipován dům, který stálo za to vykrást. Šlo většinou o stavení stojící trochu stranou od ostatních, nebo takové, ve kterém bydlel někdo sám a těžko by se dovolával pomoci. Banda se poté v noci k takovému domu připlížila a vnikla dovnitř střechou nebo okny. Bralo se všechno, co se dalo odnést, včetně prádla, šatstva, nádobí, jídla nebo nářadí. Toto zboží pak pokoutně prodávali a za utržené peníze si kupovali stravu nebo alkohol. Graselova skupina se však neštítila ani vražd a jiných násilných přepadení.
Lstivé zatčení
V té době už byl Grasel hledanou osobou, a dokonce na něj byla vypsána tučná odměna. Na Grasela se nakonec podařilo nastražit past, kdy byl proveden fingovaný útěk jeho přítelkyně z vězení, čímž si jeden ze spolupracovníků policie získal Graselovu důvěru. Při setkání s loupežníkem mu pak spolupracovník přidal do kávy opium. Kávu Grasel vypil a čekalo se, kdy začně působit, aby jej spolupracovník mohl zneškodnit.
Jenže Grasel nezareagoval tak, jak se očekávalo. Byl sice malátný a unavený, ale stále ne a ne usnout. Nakonec se jej s pomocí dalších lidí podařilo zneškodnit – byť i omámený loupežník byl dost velkým soustem na několik chlapů, kteří se ním prali.
Čekání na smrt
Na soud čekal Grasel ve vězení přibližně dva roky. Tak dlouho trvalo pátrání po všech jeho zločinech, přestupcích, svědcích i kumpánech. Bylo velmi obtížné prokázat mu některé zločiny, ale všem bylo jasné, že před sebou mají chladnokrevného lupiče i vraha, který zaslouží nejpřísnější trest.
Konec příběhu už známe, ale rozhodně se na Grasela nezapomnělo. Nejen že na něj máme na věky památku v našem jazyce, ale ani v jeho rodných Nových Syrovicích na něj nezanevřeli. Na ceduli, která vítá návštěvníky, je u Graselova jména vyobrazena i jeho tvář. Jmenuje se po něm také místní hospoda a v regionu je několik turisticky atraktivních Graselových stezek.
V roce 2008 byl v obci na památku popraveného Jana Jiřího Grasela zasazen strom. Kmen mladého javoru se později pokusil někdo rozetnout a zničit, ale stromek útok neznámého nepřejícníka přežil – snad i trochu symbolicky. A tak památka na “grázla” Grasela trvá dodnes.
Napiš komentář