Věda a naše vědomosti se neustále vyvíjí. I velcí filozofové, astronomové a badatelé v dějinách věřili věcem, které se v té době zdály být prokázané, byť z dnešního pohledu již víme, že se mýlili. Jakým bludům v minulosti vědci věřili? A jak se naše znalosti od této doby posunuly? Jisté je, že budoucí generace si zase na nás budou ukazovat, jak hloupí jsme byli a co všechno jsme nevěděli.
Atom jako nejmenší částice hmoty
Lidé si dlouho mysleli, že nejmenší částicí hmoty je atom. Podle toho koneckonců také získal své označení – jeho název pochází z řečtiny, kde znamená „dále nedělitelné částice“. Vymyslel ho řecký filozof Démokritos už v 5. století př. n. l. Podle něj totiž nešlo hmotu dělit donekonečna, neboť na nejnižší úrovni existovaly částice, atomy, které se již dále dělit nedají. A tato teorie byla považována za pravdivou velmi dlouho.
Ještě na začátku 19. století ji zastával britský chemik John Dalton. Ovšem už roku 1897 ji vyvrátil anglický fyzik J. J. Thomson, který objevil elektron – částici menší než samotný atom. Na počátku 20. století pak zakladatel jaderné fyziky Ernest Rutherford vymyslel teorii, podle které se atom skládá z kladně nabitého jádra. Jádro atomu vodíku je pak nejjednodušším jádrem – to znamená, že se skládá z jediné částice – protonu.
V roce 1932 byl objeven neutron, který se v jádře nachází spolu s protonem. To však stále nebyl konec bádání. Dnes již víme, že atomové jádro obsahuje protony a neutrony, jež se dále skládají z kvarků. Mezi nimi existuje silná jaderná vazba, kterou zprostředkovávají gluony. Atomy tedy rozhodně nejsou dále nedělitelné, ale trvalo nám celá staletí, než se na tento základní fakt přišlo.
Země jako střed vesmíru
Tato myšlenka se jeví jako lákavá, ale je skutečně jen odrazem naší lidské sebestřednosti a důležitosti. S myšlenkou geocentrismu přišel antický filozof Aristoteles – svůj závěr si ale uměl také náležitě odůvodnit. Podle něho země a voda představovaly těžké živly, které klesaly do středu kosmu, zatímco lehké živly, tedy oheň a vzduch, stoupaly nad ně. Z toho důvodu musela být zeměkoule středem vesmíru, kolem kterého se pohyboval zbytek vesmírných těles.
Na Aristotelovy myšlenky navázal astronom Klaudios Ptolemaios, jehož spisy byly považovány za bernou minci až do období novověku. Až tehdy se poprvé začalo vážně hovořit o možném zpochybnění teorie geocentrismu. To se nakonec povedlo až Mikuláši Koperníkovi, který roku 1532 vydal svůj spis O obězích nebeských sfér, ve kterém do středu vesmíru umístil Slunce. Tento závěr ale vyvolal dost bouřlivé reakce a v podstatě odstartoval vědeckou revoluci. Na Koperníka navázal se svou prací Tycho de Brahe, který působil na císařském dvoře v Praze, a poprvé použil termín oběžných drah planet.
Stále ale bylo potřeba objasnit a vysvětlit ještě mnoho dalších věcí. Německý astrolog Johannes Kepler nahradil kruhové pohyby těles eliptickými drahami a dále rozvedl a matematicky vyjádřil Koperníkovy myšlenky. Další významný astronom, Ital Galileo Galilei dokázal, že neexistuje rozdíl mezi pozemskou fyzikou a tou týkající se nebeských těles. Teorie o vesmíru nakonec sjednotil svojí gravitační teorií anglický fyzik Isaac Newton. Všichni tito učenci to ve své době neměli lehké – zejména církev proti jejich revolučním myšlenkám silně brojila. Nakonec ale byla pravdivost těchto teorií prokázána i mnoha dalšími vědci a výzkumy.
Rychlost padajících předmětů
Dříve se věřilo, že těžší předměty padají k zemi rychleji. Tuto teorii vyznával jak antický filozof Aristoteles, tak také renesanční všeuměl Leonardo da Vinci. Galileo Galilei však v 17. století dokázal, že pokud si odmyslíme odpor vzduchu, je nutné připustit, že všechna volně padající tělesa padají k zemi stejně rychle bez ohledu na svoji hmotnost. V jeho době však tuto teorii nebylo možno spolehlivě ověřit. Proto sestrojil důmyslné zařízení označované jako padostroj, na kterém demonstroval své závěry.
Játra jako oběhový orgán
Už antický lékař Alkmaión z Krotónu prováděl pitvy zvířat. Díky tomu se mu podařilo vyvrátit mnoho nepravdivých teorií a představ, kterým lidé dříve věřili. Třeba to, že centrem naší myslí není srdce, ale mozek. Tento lékař zkoumal také tepny, ale jelikož pracoval výhradně s mrtvými tvory, mylně se domníval, že tepny slouží k rozvodu vzduchu po těle. Myslel si také, že krev naplňuje tělo pouze během dne, kdežto v noci se stahuje z povrchu těla do cév.
Tyto domněnky se podařilo vyvrátit až o čtyři století později díky slavnému antickému lékaři Galénovi. Ten správně pochopil, že tepny slouží k rozvodu krve po těle. Chybně však určil, že motorem, který krev rozvádí, není srdce, ale játra. A těmto závěrům se věřilo až do 17. století. Až roku 1628 publikoval své dílo anglický lékař William Harvey, který správně určil, že oběh krve je zajišťován srdcem, nikoliv játry.
Jak stará je Země?
Irský biskup James Ussher určil na základě poměrně složitého výpočtu věku biblických postav, délky vlád biblických králů a historických události, že Země byla stvořena 23. října roku 4004 před narozením Krista. Takový přesný odhad byste asi nečekali, že? Jakkoliv to zní zvláštně a nepravděpodobně, tato biblická víra o stáří naší planety přetrvala až do období renesance. Lidé jednoduše toužili znát stáří naší planety, a tak hledali různé způsoby, jak toho docílit.
Peršané zase usuzovali, že svět vznikl 12 000 let před tím, než se oni sami objevili v dějinách, indičtí filozofové věřili, že Země je věčná a nekonečná. Poněkud vědečtější přístup zvolil v 18. století francouzský antropolog Benoît de Maillet, podle kterého trvalo 2 miliardy let, než klesla voda pokrývající celý povrch planety a na povrchu naší planety mohl vzniknout nějaký život.
Wiliam Thompson alias Lord Kelvin byl přesvědčen, že Země byla kdysi žhavá jako Slunce a její chladnutí trvalo 20–400 milionů let. V podstatě každý významný filozof si otázku po stáří naší planety kladl a více či méně úspěšně se na ni pokoušel najít odpověď. V současnosti se vědci domnívají, že je Země stará 4,56 miliardy let, což změřili pomocí radiometrické analýzy nejstarších hornin na planetě.
Lebka odhalí pravdu
Roku 1786 založil rakouský lékař Franz Joseph Gall obor, jež dával do souvislosti tvar lebky s duševními schopnostmi a charakterovými rysy. Později byla tato věda známá jako frenologie.
Tato pseudověda vycházela z toho, že mozek je orgánem mysli a v něm každá oblast přináleží určité duševní schopnosti. Podle velikosti této oblasti pak lze usuzovat o míře nadání pro tuto vlohu. Dalo se tak tedy odhadnout, jakou má který člověk vůli, paměť, morálku, odvahu či intelekt, a také poznat, zda je člověk počestný, či třeba vrah. Na počátku 20. století ale byla frenologie definitivně zavržena jako pseudověda.
Napiš komentář